Do kudrlinek vykreslené falešné obočí, pruhované punčochy a silný, místy až silácký hlas pějící o samotě a nejistotě. Taková je s pianem značky Kurt Weill srostlá Amanda Palmerová, půvabnější polovička bostonských The Dresden Dolls a autorka všech skladeb.
Včetně textů o pohrdání lacinou romantikou a sexuálních problémech, které o moudra od Uzla ani od Zvěřiny nestojí. První ranní orgasmus/je studený a tvrdý jako peklo/podruhé se už neudělám/aspoň to tak vypadá. - First Orgasm.
Maskulinita heavy metalem i jazzem poznamenaného bušení Briana Viglione je v kontrastu s jejím dominantním ženstvím sice lehce upozadněna, ale čí by nebyla?! Přesto je tenhle bubeník v buřince i bez dostatečnou osobností, aby mohla vzniknout tolik potřebná jiskra.
Ta podněcuje zálibu v často až šramlových motivech z 30. let minulého století a přenáší plameny na obě punkem, post-punkem i glam-rockem prorostlé duše. Výsledným spečencem originální chuti Dresden Dolls s přehledem oslovují staromilce končící s progresí u Toma Waitse ze 70. let, stejně jako milovníky neofolkových písničkářů i omladinu libující si v posledních mutacích ujetého dekadentního punkenrolu.
Kytaru ale Brian Viglione vytahuje jen z hecu - rozhodně ne z nedostatku barev. Těmi hudba jejich hýří do sytosti. Její uhrančivé odstíny asi nejlépe vystoupí pod pódiovými světly, která na ni po roce znovu padnou v Praze.
Už loni se ležérní i agresivní souboj Amandy Palmerové s pianem - ona k němu někdy vážně přistupuje jako k nepříteli! - ukázal jako přehlídka silných melodií asociujících skladatelský kalibr Nicka Cavea, říznutý vkusnější stránkou Black Sabbath. Jejich skladbu War Pigs ostatně Dresden Dolls s oblibou přehrávají jako vzkaz nenáviděnému Bushovi.
Aktuální deska Yes, Virginia... sice nasazuje tam, kde skončilo eponymní debutové zjevení, ale na první ochutnání už pod sukně drážďanských panenek nevtahuje s úplnou samozřejmostí. S opakovanými a pozornými poslechy však dorůstá na jistotu v další majstrštyk. Tentokrát už je krapet zavádějící nálepka "brechtovský punk-kabaret" napůl sloupnutá, ale i tím Dresden Dolls nakonec dosahují masivnějšího (a rafinovanějšího) výsledku.
"Drsňaček s příčinou" je dnes v popu víc než dost, ale talentovaných osobností formátu Amandy Palmerové pramálo. Podmanivé písně Dresden Dolls je možno si bez obav pouštět dosytosti a vstřebávat "na ex". Očišťující závrať z nich si lze dopřávat opakovaně, bez hrozby bolehlavu a pachuti v ústech.
A naživo dostanou Amanda Palmerová s Brianem Viglione pod stůl i ty nejsvětáčtější borce. To všechno, samozřejmě, bez zbytečných úliteb publiku. Dáváme krk na to, že pod tím stolem bude plno i v sobotu v Abatonu.
