Recenze - Bylo to přesně před třinácti lety, zkraje března 1995 ve středu večer. Den G, Grammy.
Ona, prvnička z Missouri na nóbl scéně losangeleského paláce Shrine s gramofonkem za nejlepší nahrávku roku, a já, chodec-debutant po nekonečných bulvárech hlavního města pop-music kdesi vzadu na bidýlku. Velký večer.
Sheryl měla v plánu jen trochu srandy (Just Have Some Fun): "Než slunce zabliká/Na bulvár Svatá Monika" - zatímco já přes noc v jedné z kanceláří Petra Nydrle na St. Monica Boulevard smolil fax o jejím senzačním vítězství do MfD, zhudebněnou báseň Wyna Coopera All I Wanna Do pořád slyším v uších.
Když pak slunce zablikalo osudově právě zde, objevil jsem pro sebe na té Moničině třídě Ameriku. Jako soundtrack nejlepšího filmu v životě mi zněla Sheryl Crow.
Každý už teď musí uznat, že ani po všech těch letech k ní nemohu být kriticky nestranný. Ostatně ani nechci. Zároveň mi dovolte říkat jí Šerylka Vránová, neboť - řečeno s Hrabalem - je tak krásná, jak kdyby byla z naší rodiny.
Když nic jiného, její nohy, sebevědomě kráčející po červeném koberci pro sošku Grammy, jsem společně s Mickem Jaggerem, a snad dokonce i s Michaelem Jacksonem donekonečna obdivoval. Leč erotika stranou!
Ano, nesmírně půvabná někdejší sboristka u obou zmíněných hvězd tehdy uhranula americké akademiky debutovým albem Tuesday Night Music Club, delikátním retro country rockem s výtečnými texty.
Po posledních, méně výrazných nahrávkách - a především po prý definitivním vítězství nad zákeřnou chorobou ňader (jedna z nejdrásavějších skladeb alba Make It Go Away) - můžeme s radostí konstatovat, že Sheryl Crow je přes svých šestačtyřicet let zpět. A to v plné zbroji.
Název nového alba se dá přeložit jako Objížďky a docela to sedí. Nejen coby symbol ukončeného vztahu s fenomenálním cyklistou Lancem Armstrongem (drsně sebereflexivní skladba Diamond Ring), ale zvlášť jako jakýsi návrat k ryzímu rockovému písničkářství.
Skladba Gasoline svým ústředním riffem nezastírá, že Crow (vrána) leccos při společném hraní pochytila od havrana (Keith Richards) a zároveň je patrný příklon k roztomile excentrickému pohledu na svět z jejího debutu.
Krom toho - a to je na téhle "objížďce" asi nejdůležitější - Sheryl Crow znovu vsadila na svého někdejšího producenta, autora i spoluautora svých nejlepších písniček Billa Bottrella.
A výsledek? Producent naostřil aranže, aniž otupil zpěvnost melodií. Spoutal elektronické zvuky do účelných, ale přitom nevyčnívajících smyček, jimž dává Sheryl svým "obyčejným", ale z nějakého důvodu nesmírně přitažlivým hlasem punc jedinečnosti.
Už první písnička God Bless This Mess, jen s doprovodem akustické kytary, prvním čtyřverším inspirovaná Bobem Dylanem (ostatně i on obtížil svou někdejší sboristku mnoha cennými radami) je jasná jak chleba na stole; ani historické reminiscence na 11/9 či na válku v Iráku nepůsobí trapně.
A pak už jedna skladba po druhé: bolest, radost/tahle Vrána prostě zpívá/Jak jí zobák narost/A dost.
Comeback roku.
Sheryl Crow: Detours. CD, 41 minut. Vydala firma Universal, 2008
