Recenze - Ze všech pop hvězd poloviny devadesátých let působili No Doubt jako nejdivnější zjevení. Byla to zvláštní doba, v níž si žebříčková štěstěna mohla sednout i na tu poslední ska-punkovou partičku z kalifornského Anaheimu, která měla za sebou devět let kariéry a jeden neúspěšný pokus u velké nahrávací společnosti. Jenže se stalo a po Just a Girl a samozřejmě globálním hitu Don't Speak byli v roce 1996 No Doubt najednou úplně všude.
Sami se svojí slávou pořád tak nějak bojovali, však také následovníka desetkrát platinové desky Tragic Kindom dávali dohromady pět let. Pak ještě jako správní milovníci karibské hudby stihli natočit album přímo na Jamajce, než bylo úplně jasné, že Gwen Stefani už v kapele nemůže udržet vůbec nic.
Energické zpěvačce všichni prorokovali sólovou dráhu už od okamžiku, kdy poprvé začala poskakovat na dámských záchodcích v klipu Just a Girl, přesto svá dvě alba vždycky vysvětlovala jen jako malou odbočku od kapely, které přísahala loajálnost. A jedenáct let po poslední společné nahrávce Rock Steady se teď No Doubt skutečně vrací s novinkou Push and Shove.
Deska byla na spadnutí několik let, vždyť koncertní comeback si odbyli už před třemi lety, ale dokončení alba ještě odsunulo druhé těhotenství Gwen. To jsou všechno dobré důvody, proč Push and Shove nezařazovat do devadesátkového revivalu, který už nám pomalu a neodbytně klepe na dveře. Jenže této klasifikaci se stejně stejně nevyhnete - kontext deváté dekády a jejího alternativního rockového snu je prostě příliš silný a No Doubt se na své šesté studiové desce retro zvuku rozhodně nijak nebrání.
Rádio ztracené v čase
Hlavními ingrediencemi, díky nimž No Doubt našli v polovině devadesátek cestu na MTV (kde v určitém okamžiku jejich Just a Girl a Spiderwebs nahradili klipy Green Day a Offspring), byla infuze punku karibskými rytmy. Když si za producenta nové desky zvolili Mike 'Spike' Stenta, který se proslavil třeba dubovým zvukem alb Protection a Mezzanine od Massive Attack a No Doubt pomohl s jejich karibským albem Rock Steady, čekalo se, že udrží jakousi „jamajskou" kontinuitu jejich kariéry. A pilotní propagační singl Push and Shove byl více než nadějný.
Producentské duo Major Lazer (Diplo & Switch) v něm znovuzrozeným No Doubt naordinovalo mix dancehallových rytmů a aktuální taneční horečky a energická Gwen skandující v jamajském patois se zde o mikrofon dělí s jamajským rapperem jménem Busy Signal.
Všechno do sebe skvěle zapadá a kalifornský kvartet zní jako kdyby znovu držel prst na tempu hudební doby. Jenže když si celé album Push and Shove pustíte, máte pocit, že se na něm skladba stejného jména ocitla jaksi omylem. Zbytek nahrávky je totiž už zcela ve znamení konsensuálního pop-rocku druhé poloviny devadesátých let, v němž No Doubt (až na světlou výjimku v reggae popu Sparkle) všechny svoje karibské lásky zaprodávají ve prospěch rádiové přijatelnosti.
Jedna skladba po druhé od singlu Settle Down, přes One More Summer, Easy, Gravity až po Heaven zní jako cílené útoky na rádiový playlist. Jenže patnáct let starý. Všechno korunuje otřesná balada se španělkou Undone, která vzývá ducha Don't Speak, ale nakonec skončí někde v teritoriu odrhovaček Bryana Adamse.
Všechno by to mohly být hypoteticky hity, ale pouze v případě, že by devadesátková nostlagie dosáhla takové míry, že by rádia začala hrát jen singly Oasis a Natalie Imbruglia. „Nikdy, nikdy to nebude stejné" zní refrén zmíněné reggae ozvěně Sparkle, kterou spoluprodukoval David Stewart z Eurythmics, ale tohle motto si k srdci No Doubt rozhodně nevzali.
Myslíš, že vypadám sexy?
„Postavte se do řady a založte rodiny," zpívá Gwen Stefani hned v první skladbě jako kdyby nám chtěla připomenout, že každý z kvarteta někdejších skejťáků už má vlastní rodinu a dohromady jejich druhá generace čítá osm dětí.
Jí samotné bylo letos dvaačtyřicet a když ve skladbě s nejpopovějšími ambicemi Looking Hot v refrénu skanduje „Koukni na mě, myslíš že vypadám sexy?" je v tom i trochu povzdech nad tím, jak dlouho ještě může zůstat módní ikonou.
Dospělejší výraz i témata jsou samozřejmě na místě, byla to právě trochu nepatřičná ďiblíkovská stylizace, která zabila její druhou sólovou desku The Sweet Escape, jenže bez energické Gwen ztrácí No Doubt svoji druhou největší devízu. Na Push and Shovel nesrší feministické narážky, neskáče bláznivě po studiu ani nerozdává kopance, místo toho působí jen strašlivě unaveně jako matka dvou malých dětí, které jí nedovolí se příliš vyspat.
Push and Shovel nakonec vyznívá jako cílená retro deska pro posluchače, kteří s No Doubt zestárli, usadili se a na nějaké divočiny si už moc nepotrpí. A i jejich vzpomínky na devadesáté léta jako kdyby dostaly poněkud uhlazenější kontury - už se v nich nepaří a neprovokují rodiče, ale jen spořádaně podupává nohou a kývá hlavou do rytmu.
No Doubt: Push and Shove. CD, 52 min. Vydala společnost Universal, 2012.
