Nová kniha z nakladatelství Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy vyjde na začátku prosince. Atraktivní publikace se na krizi bydlení dívá skrz příběhy několika lidí, ukazuje jejich domovy a popisuje cestu k zakotvení ve městě. Autory jsou kurátor CAMPU Eugen Liška a fotograf Vojtěch Veškrna. S jejich svolením přinášíme příběh Marka a Martiny, kteří se před osmi lety přestěhovali do novostavby v pražských Vysočanech. Rodiče jim nabídli rozestavěný byt ve druhé etapě zástavby brownfieldu na místě bývalé spalovny.
"Dost tvrdošíjně jsme to odmítali. Lokalita pro nás byla přednější. Nakonec jsme se sem ale přece jen zašli podívat. Vlakem jsme tu z centra byli za pět minut, prošli jsme se podél Rokytky a večer nás tu v porovnání s Korunovační překvapilo úplné ticho, takže jsme si nakonec řekli, že to nějaké výhody mít bude," popisuje pár, který nabídku rodičů přijal a dnes v bytě vychovává dva potomky.
Byt je fajn, okolí už o něco horší
Bydlení o velikosti sto metrů čtverečních a s měsíčními náklady asi sedm tisíc korun se jim líbí. Martina si chválí hlavně dispozice s velkou obytnou místností a kuchyní. "Je to vlastně takový byt v bytě. Celé to je sice v klasické 'developerské' architektuře, člověk by tomu kolikrát chtěl něco vytknout, ale nakonec nemá ani co, vše zatím funguje," myslí si.
Jejich výtky se týkají spíš okolí novostavby. V porovnání s jejich předchozí adresou na Letné jim na Vysočanech chybí prostupnost území a vybavenost. "Přece jen je to projekt sídliště z nultých let a na přístupu k veřejnému prostoru to je znát. Proto jsme celkem zvědaví, až postaví další etapu. Je o osm let mladší, tak už se víc myslí na živý parter, restaurace, napojení na cyklostezku a tak podobně," popsali své výtky autorovi knihy Evženu Liškovi.
Deficity vybavenosti se podle nich netýkají jen prostupnosti a parteru, problémem jsou i kapacity škol a školek. "Nejenže tu není moc výběr, ale není tu ani dostatek míst. Nedávno tady otevřeli novou velkou základní školu se školkou, jenže i tak si pak místní rodiče stěžovali, že jim děti stejně nevzali," dodává Martina, která vyrostla na Starém městě v Hradební ulici a dodnes má v centru adresu trvalého bydliště. "Naše děti tam tedy chodí do školky a budou tam chodit i do školy. Praha 1 sama tolik dětí nemá a kapacity tam jsou," doplňuje.
Snem je vrátit se zpět do centra
Své děti by šestatřicetiletá maminka do školky a školy samotné jít nejspíš nenechala. "A to je škoda, protože pro mě osobně to znamenalo velkou svobodu a samostatnost, což je důležité v dětském věku zažít. Já jsem to v centru měla všechno blízko a pěšky," vzpomíná na svá dětská léta v historické Praze. I proto by se rodina jednou chtěla do centra města vrátit.
"Myslím si, že kdyby Martinina babička, která žije v Karlově ulici, řekla, že už toho má dost a chce si s námi vyměnit byt, neváhali bychom. Ano, je to Karlovka, se vším tím hlukem a turisty, ale je to přece Karlovka. Vidíme výhody, jaké to může mít pro nás, ale na druhou stranu i pro samotné centrum, kdyby se tam stěhovaly mladé rodiny jako my," říká Marek a dodává, že jejich bydlení však nejspíš zůstane ještě několik let stejné.
Byt sice vlastní rodiče, ale v praxi to funguje, jako by byl jejich. "Obě naše rodiny fungují jako taková jistota, o kterou se můžeme opřít. Nebereme to jako samozřejmost a vážíme si toho, protože nám to umožňuje být odvážnější ve všem, co děláme. Takže ačkoliv sami nemáme žádný velký majetek, přece jsme díky fungujícímu rodinnému zázemí spokojení."
