Recenze - Nejlepší dárek k narozeninám pro padesátiletého chlapa, jehož marnivost se potýká se stárnutím, je nadýchaná molitanová houba. Proč? Aby mohl pečovat o tu nadupanou motorku, kterou si zrovna pořídil.
Na poslední albu Dig, Lazarus, Dig!!! se Nick Cave převlékl z ublíženecky bolestínské figury do kostýmu sebeironického glosátora. Zveličil všechna klišé, která s ním jsou spojená, a začal se jím posmívat tak přesvědčivě, že působí, jako kdyby sebelítostí opovrhoval odjakživa.
Co však funguje na desce, ne zcela obstojí v kontextu staré tvorby, protože minulé Caveovy skladby na tu novou ironii nejsou úplně připravené, mnohdy ji neunesou. A třeba taková Red Right Hand nebo Get Ready For Love - přestože patří k těm tvrdším- ji ani nechápou. Tomu, co zní na jedné desce logicky a přesvědčivě, se nemůže přizpůsobit celá tvorba. Vzpouzí se.
Sobotní koncert v úctyhodně naplněné Areně HC Sparty každopádně představil Nicka Cavea v klíčovém momentu kariéry. Zpěvák, který dřívější koncerty posedával u piána nebo kláves a halil se do cigaretového kuře, vstal a naučil se pár akordů na elektrickou kytaru.
Stereotyp zádumčivého intelektuála nahradil rejstřík rock'n'rollového výraziva a s tím se začíná veškerá potíž. Cave se tak - obrazně řečeno - posadil na příliš silnou motorku, jejíž řízení si neumí plně užít. Už příliš zná pravidla bezpečnosti a dbá na ně. Což mile doložil, když první řady uklidňoval, že do publika skákat nebude.
Že na novou mašinu stačí, se ukázalo jen v nových skladbách jako Lie Down Here (& Be My Girl), We Call Upon The Author nebo u rozburácené Papa Won't Leave You, Henry, a dokonce i finální Stagger Lee. Zbytek koncertu Cave často působil, že skvěle seřízený a vytuněný motor sice nastartoval, ale jinak zůstal hučet na stojánku ve dvoře. K velké nelibosti všech sousedů.
Bad Seeds odehráli solidní průřez diskografií, který přizpůsobili novému úhlu pohledu. V rámci možností reinterpretovali dávnou Mercy Seat, Lovely Creature z Murder Ballads i klasický Ship Song.
Ovšem míjení se atmosféry starších písní s novou optikou naprosto vyniklo v největší křivdě, které se zpěvák na vlastní písni dopustil. Stalo se v jediném klavírním kusu - singlu Into My Arms z alba The Boatman's Call: Cave z křehké písně, u které může téct slza, vytvořil čistý protipól rockového nápřahu, zapalovačový ploužák.
Faktem je, že „nový" rock'n'rollový Cave má záchranu v multiinstrumentalistovi a v tuto chvíli nejaktivnějším členovi Bad Seeds, Warrenu Ellisovi. Ten během show přebíhal od houslí k dětským i dospělým kytarkám a s vizáží i uhrančivostí Rasputina fungoval jako háček i poutko, které celou tu motorkářskou koženou bundu drželo nad zemí.
Ovšem jestliže se Einstürzende Neubauten (s odpadlíkem z Bad Seeds Blixou Bargeldem) podařilo před měsícem v Praze ukázat, jak se někdejší zuřivci dokáží přehoupnout přes klíčovou padesátku, pak Nick Cave v sobotu okatě akcentoval frajerství a víceméně vydával druhou mízu za první.
Jak už to bývá, motorky padesátníků nejsou ty, na kterých se jezdí nejrychleji; nejsou to ty nejobouchanější a neobdivujete hazard jezdce. Ale zpravidla se ty stroje nejvíc lesknou, protože pulírování je věnováno nejvíc času. A pro to je nejvhodnější zmiňovaná houba.
Nick Cave - We Call Upon The Author (live)
