Recenze - Neil Young odložil postupnou rekapitulaci svých archivů a připravil další studiové album. Čerstvá kolekce Fork In The Road na rozdíl od předešlého Chrome Dreams II přináší veskrze nový materiál. Starý bručoun je pořád ve formě, novinka je patřičně drsná a pichlavá.
V době, kdy mnoho (nejen) amerických rockových hvězd opěvuje Baracka Obamu, to může znít překvapivě, ale nové album velkého Bushova kritika je vlastně celé o autech. Young je známý automobilový fanoušek, ostatně obal minulého alba zdobí přední maska zaprášeného bouráku a jeho webové stránky nesou název Neilova garáž. Dlouholetou zálibu propojil s vášnivou propagací ekologického přístupu k životu a jeho hobby posledních let bylo na světě.
Řeč je o projektu LincVolt, jenž se zabývá novými možnostmi pohonu. Neil Young "obětoval" svůj poklad, Lincoln '59 Continental, a nechal do něj implantovat alternativní elektrický pohon. Noční můra zastánců amerických tradic, chtělo by se říci. Leč na cestách Amerikou se Youngovi noví ekologičtí koně osvědčili.
Projekt má svoje webové stránky, na toto téma vznikl i dokumentární film a deska Fork In The Road budiž jeho dalším, poněkud netradičním zviditelněním. Ale Young má pod kloboukem, nejde o lacinou propagaci, ale o povedené album - byť s trochu jiným hrdinou, než jsme zvyklí.
LincVolt je ostatně jen volnou asociací. Možná spouštěčem, který starému pánovi dodal inspiraci na několik dalších zábavných písní. V každém songu najdeme poetické zmínky o autech, strojích, dálnicích nebo cestách, ale nová Easy Rider se nekoná.
| Čtěte také: Jak se Neil Young nechal přemluvit a šel sám zahrát Dáme reparát, vyzývá Neil Young Američany |
Young si nenechal ujít možnost pichlavě okomentovat situaci kolem sebe, nynějším terčem jsou příznačně automobilový a ropný průmysl - a celosvětová krize.
Fork In The Road duní garážovým rockem a tvrdým blues, ostré kytarové riffy připomínají jeho některá starší alba. Rez nikdy nespí, zpíval již v sedmdesátých letech a zdá se, že to platí pořád. Jen je teď Neil Young mnohem přímější: Where did all the money go/Where did all the cash flow, ptá se ve štiplavé Cough Up The Bucks.
V tom se podobá Fork In The Road Youngovu nedávnému albu Living With War. Na něm se v roce 2006 pokoušel (možná trochu pateticky) vybudit Ameriku k akci; teď klade další otázky, daleko konkrétnější a nepříjemnější. Na kost osekaná interpretace v podání Youngovy koncertní kapely těmto invektivám dodává skvělé pozadí.
Řinčivé tracky When Worlds Collide, Fuel Line nebo Johnny Magic (pocta hlavnímu mechanikovi projektu LincVolt Jonathanu Greenwoodovi) vyvažují křehké balady Off The Road nebo Light A Candle. Novinka je velmi bezprostřední, ostatně vznikla opět coby momentální nápad a stačilo několik studiových frekvencí. Young pálí ostře od boku a opět přesně; jeho poslední alba jsou vzácně vyrovnaná.
Je zajímavé, nakolik dokáže být stále aktuální, trefný a nad věcí. Na rozdíl například od Bruce Springsteena, který se na svém vyčpělém posledním albu nechal unést vítězstvím Baracka Obamy až k patosu.
Nic proti Změně a novým šancím, ale Youngův přístup je přece jen daleko konstruktivnější. A ostatně pro mnohé i zajímavější - jinak by těžko mohl být autor téměř čtyřiceti alb headlinerem nejprogresivnějšího festivalu v Evropě, barcelonského Primavera Sound.
Just singing a song/Won't change the world, je možná nejpřípadnější ze sloganů nového alba. Nejde přece o změnu světa, ale o nové cesty; ať se to týká politiky nebo automobilových pohonů.
Neil Young: Fork In The Road. CD, 38 minut. Vydala firma Warner Music, 2009.
