Dáme reparát, vyzývá Neil Young Američany

Michal Pařízek
12. 11. 2007 17:00
Písničkář vyleštil své chromové sny do radostné krásy

Praha - Po loňském vynikajícím albu Living With War nese Neil Young, Kanaďan už několik desetiletí žijící ve Spojených státech, svoji starou kůži znovu na trh.

Living With War byla hořící pochodeň, pulsující protiválečný manifest, oslava staré dobré (rozuměj Bushem a jemu podobnými nezničené) Ameriky. Chrome Dreams II jsou připomenutím jednoho z nejslavnějších nikdy nevydaných alb rockové historie.

Oproti loňské jedovaté slině daleko klidnější - a zase vynikající. Zatímco loni svolal rozhořčený písničkář kamarády a během pár dnů natočil plamenné opus magnum, letošní album vznikalo s přestávkami vlastně téměř přesně třicet let. ´

Foto: Warner Music

Deska Chrome Dreams byla plánována na rok 1977, ale nikdy nevyšla. Při zpětném pohledu na původní tracklist je to s podivem: najdeme tu takové pilíře Youngova repertoáru jako Pocahontas, Like A Hurricane, Powderfinger nebo Sedan Delivery.

Některé songy se dostaly na následující album American Stars'n'Bars, jiné na pozdější nahrávky, ale některé dosud nevyšly vůbec. A aby to bylo ještě zamotanější: na nových Chromových snech není z původní kolekce ani jedna píseň.

To poselství je jasné: někde se stala chyba a je z toho šance na reparát. Pro Younga i pro Ameriku.

Chrome Dreams II, třicáté druhé album v pořadí, jsou tak sběrnou kolekcí starších songů i nových věcí. Možná proto tu nenajdeme jednotící linii, u Younga tak obvyklou.

Foto: Warner Music

Zní tu hardrockové kousky (Spirit Road) i lyrické country popěvky (Beautiful Bluebird, Ever After) nebo soulová balada The Believer. Zásadními monumenty jsou ale písně No Hidden Past a hlavně více než osmnáctiminutová kompozice Ordinary People, dokonce první singl alba. 

Song byl nahrán už v minulosti, ale nedostal se na album This Note's For You. Není pochyb o zařazení: portrét americké společnosti, ve kterém se objevují osudy továrních dělníků, zkorumpovaných úředníků a pseudocelebrit,  má podle Younga čím dál větší platnost.

Klasická tříakordová youngovina dokáže udržet pozornost i přes minimum změn rytmu; po každém chorusu následují hromové výpady dechů, snad jako kdyby tu hrál na saxofon Clarence Clemons od Bruce Springsteena.

Jasnou parádou je rozkohoutěná a špinavě rockující Dirty Old Man se slovy "I'm dirty old man/I do what I can"  a s ironickým nadhledem. Young se baví hrou se slovy stejně jako divokými riffy.

Zmínka o Springsteenovi není vůbec náhodná: oba vydali svá poslední dvě alba v podobný čas, stejné je i jejich vyznění. I Springsteen vyvolával loňským The Seeger Sessions ducha staré dobré Ameriky; o Youngově desce Living With War byla řeč.

A jejich letošní novinky jsou logickým pokračováním a osobním příkladem. Návratem ke kořenům; k tomu, co oba umí nejlíp. Skvělý rock'n'roll, výrazné písně, neradostné texty a radostné nadšení z hudby.

Ostatně The Observer dokonce na nové desky napsal společnou recenzi a Springsteena s Youngem nazývá Twin Peaks of American Rock'n'roll.

Anglický magazín MOJO dal oběma deskám maximální hodnocení, to letos udělal jen třikrát!

 

Právě se děje

Další zprávy