Pro samou podívanou si uši nakonec užily méně, než by muzika Muse zasloužila. Efektní vizuální stránka místy válcovala hudební zážitek.
Muse měli vynikající živé kamery, které snímaly muzikanty z nezvyklých úhlů, a bohatou animaci, jež vytvářela děj. V něm se někdy naplno, někdy podprahově objevovaly motivy z filmů jako Robocop, Transformers, Hvězdné války, Matrix a dystopických futuristických děl.
Samozřejmě nechyběly momenty připomínající ságu Stmívání, k jejímž jednotlivým dílům Muse skládali ústřední písně. Odkazů se ale našlo ještě více. Z filmových melodií byla sestavena reprodukovaná muzika, která zněla před koncertem, na slavné sci-fi Blízká setkání třetího druhu odkazoval úvod hitové skladby Supermassive Black Hole a závěrečný přídavek Knights Of Cydonia kapela vylepšila citací slavného Muže s harmonikou z více než padesát let starého westernu Tenkrát na Západě.
Na show bylo znát, že je koncipována pro venkovní koncerty - čím více se stmívalo, tím přibývalo světelných efektů. Tým, který tento velkorysý projekt vytvořil, dokonce využil věží s ozvučením a do meziher zamontoval skutečný taneční soubor.
Zkrátka: bylo toho hodně a je zázrak, že z efekty nabitého večera nevznikl příběh o tom, jak pejsek s kočičkou dělali dort. Zvlášť když se v přídavkové koláži kolem písně Stockholm Syndrome za pódiem ještě objevila obrovská nafukovací obluda.
Chvílemi se zdálo, že hudba je jen zvukovou ilustrací ke skvělým animacím. A to přitom Muse patří k nejzajímavějším současným rockovým kapelám.
Jako hudebníci a skladatelé nejsou žádní inovátoři, spíše eklektici, kteří užité prostředky podřizují kompozici. Z různých inspirací si vytvořili nezaměnitelný styl, postavený na pompézním syntetickém zvuku a nenapodobitelném falzetu zpěváka Matta Bellamyho.
Naživo znějí ostřeji než na deskách, čímž ubývá melancholické atmosféry, která je pro jejich nahrávky typická.
Na koncertech naopak vzrůstá význam elektrické kytary - Bellamy ji včera místy pojal přímo hendrixovsky. Nejlépe to bylo znát v předehře k Hysterii, kdy citoval méně známou skladbu Cherub Rock od Smashing Pumpkins, a kytaru po Hendrixově vzoru použil jako zdroj neurčitého elektronického hluku.
Muse na kvalitě přidává i to, že nejsou jen partou doprovázející zpěváka Bellamyho, ale společenstvím tří vyrovnaných muzikantů. Chris Wolstenholme v mnohých okamžicích pojímá basovou kytaru jako sólový nástroj a v dvouhodinovém programu měl několik okamžiků, kdy se publikum nestačilo podivovat, co z nástroje s pomocí přídavných elektronických aparátů dokáže vyloudit.
Stejně tak bubeník Dominic Howard, byť při jeho neuvěřitelné vytíženosti bylo těžké uhodnout, co je jeho výkon a co počítačový half-playback. V mnoha okamžicích večera si ostatně publikum nemohlo být úplně jisté, kdy jde muzika z pódia a kdy někdo pouští cosi dodatečného z computeru.
Tak organizačně složité koncerty se nedají obměňovat, a proto nepřekvapuje, že pražské vystoupení, které je začátkem evropské větve jejich Simulation Theory World Tour, se nijak nelišilo od toho, co kapela hrála v únoru až dubnu letošního roku ve Spojených státech.
Pražané viděli a slyšeli 21 skladeb a tři přídavky, které zachytily celých 20 let existence Muse.
Páteř repertoáru tvořily písně z loňského alba Simulation Theory, mezi nimi vynikla zvláštně pseudoakusticky aranžovaná verze skladby Dig Down. Díky bubeníku Howardovi zněla jako nějaký rockový gamelan. Protože jde o relativně známou skladbu, v pečlivě komponovaném setu sehrála důležitou roli znejisťujícího prvku. Je to opravdu to, co jsme od toho čekali?
Zvláštností večera pak byla skladba Pray (High Valyrian), kterou nenajdeme na žádné z osmi studiových desek Muse. Matt Bellamy ji jen pod svým jménem napsal pro před měsícem vydanou desku For The Throne, jež je poctou čtrnácti umělců právě skončenému televiznímu seriálu Hra o trůny.
I když šlo o počin, který s kapelou neměl nic společného, Bellamyho dílo do programu zapadlo, jako by pocházelo z repertoáru Muse.
Byl to bombastický, možná až pouťový koncert a divák odcházel omráčen. Muse a jejich show patří do kategorie futuristických projektů podobných tomu, co mezi nejstarší rockovou generací dělá někdejší člen Pink Floyd Roger Waters a mezi mladými například američtí Twenty One Pilots.
Pod nánosem efektů a rafinované, romantismem inspirované hudby jsou ukryty tíživé otázky směrující k budoucnosti lidstva a nadějím, jež jsou do ní vkládány. Jestli posluchač na něco takového při odchodu z letňanského areálu myslel, záměr se anglickým Muse vydařil.
