Rozhovor - Stejná, a přece jiná vstupuje elektronická kapela MIDI LIDI do nové éry označené třetím albem Operace „Kindigo!". Stále jsou trio, ale Petra Marka a Prokopa Holoubka nově doplňuje Tomino Kelar známý z působení ve velšské indierockové kapele The Mountaineers a jako autor hudebních podkladů na regulérním debutu Čokovoko. Nahradil Markétu Lisou, která se na desce sice podílela, ale od MIDI LIDI si prý potřebuje chvíli odpočinout.
„Kindigo!" dokončuje cestu od tanečních electro beatů k písničkám, kterou naznačila už předchozí nahrávka Hastrmans, Tatrmans & Bubáks z roku 2009. Kapela album ohlásila jako „hezky pitomou taneční desku" a celkově optimistická nahrávka jako kdyby se rozhodla démony pojmenované na minulé desce rovnou vyhnat z duše.
Na albu se podílela i slovenská zpěvačka a herečka Monika Midriaková a Bára Kratochvílová ze skupiny DVA, která vůbec poprvé na nějaké nahrávce zpívá - či přesněji řečeno - mluví česky.
Rozverné kusy jako Rád vařím, Ráno nebo Someone Who You Like ale MIDI LIDI vyvažují vrstevnatějšími skladbami Den, Rozhledna či Projdeme se koupelnou, které čerpají z ohlasů post-punku a ukazují písňový talent kapely. Nebyli by to ale Marek a spol., aby vše ironicky neshodili monologem opilého fanouška na samý závěr.
Novinka se bude křtít 18. října v Meetfactory a stejně jako na následném turné zde bude hostem slovenská skupina Puding Pani Elvisovej. Minulý čtvrtek vstoupila do kin komedie Petra Marka Nic proti ničemu, ve které si zahrál i Prokop Holoubek.
Nová deska zní velmi optimisticky. Je pravda, že jste si z minulé desky Hastrmans, Tatrmans & Bubáks schválně nechali veselé skladby na pozdější použití?
Petr Marek: Byl to původní záměr, ale nakonec jsme na Bubáky dali i těch pár optimistických písniček. I díky tomu nakonec byla předchozí deska tak dlouhá a tak nesnesitelná, že ani my sami jsme ji nebyli schopni doposlouchat. Tentokrát jsme si dali závazek, že bude veselá a kratší. Dali jsme si horní hranici 55 minut a dodrželi jsme ji.
O názvu Operace „Kindigo!" jste mluvili už před dvěma lety. Čím vás ten název tak zaujal, že vydržel celou dobu?
PM: To jsou výtrysky největší radosti z blbosti.
Prokop Holoubek: Pro lidi, kteří spolu zakládají kapelu, je obyčejně největší zábava vymýšlet její názvy. My v tom pokračujeme a vymýšlíme názvy desek.
PM: V autě denně vznikne třeba sedm názvů na novou desku.
Pokud tedy platí váš původní plán, tak další album by se mělo jmenovat Hospital U Blbých...
PM: Možná už teď víc míříme k té další naplánované Ó, Kostarikó! - protože v nových skladbách je hodně latinských rytmů.
Tomino Kelar: A pak už nás čeká jen kytarovka.
A co tedy Operace „Kindigo!" znamená? Mně to trochu asociuje normalizační sci-fi film Akce Bororo...
PM: Operace „Kindigo!" je čirá pitomost. Vzniklo to tak, že jsem potřeboval vyzkoušet mikrofon a do jednoho z nejpitomějších podkladů jsem začal zpívat „Bum-Ta-Ra-Sa Kindigo" - a Operaci jsem tam přidal pro zmatení. Možná to jde z podvědomí a je tam napojení na věci jako právě Akce Bororo nebo filmy s názvem Operace „něco"...
To cestování je nakonec jeden z motivů v textech...
PM: I booklet jsme koncipovali jako knížečku, která vypadá jako zápisníček cestovatele. Ale to téma výletu je klasická metafora cesty. Když zpívám „Výlet je v půli, já ztrácím vůli", tak to může být o vztahu nebo i o práci. Prostě o existování v nějaké situaci, v níž člověku začíná docházet dech v něčem, co má pokračovat a on se to snaží zachránit. Tenhle existenciální motiv je třeba ve skladbách Rozhledna, Chata nebo Projdeme se koupelnou.
Petře, celkově se mi zdá, že na nové desce je víc tvého zpěvu i texty jsou znatelně delší. Věříš si víc jako zpěvák?
PM: Já jsem si ještě před tím, než vznikli MIDI LIDI, říkal Muzikant Králíček, a ten hrál normální písničky s dlouhými texty a zpívané „klasicky". V MIDI LIDI jsme dřív měli vokály víc stylizované, odsekávané, krátké a heslovité, což se hodilo do hudby. Když je teď podklad písničkovější, tak to pro mě byla možnost, jak použít delší texty.
Sám jsem byl trochu unavnej z těch sloganů, protože jak jsou krátké, tak mají i sklon k obecnosti. Když vymyslíte třicet sloganů o svém životě, tak možná ani víc základních pocitů není! Řekl jsem si, že je potřeba se dostat víc do nuancí a to delší texty umožňují.
Ačkoliv MIDI LIDI byli spojováni hlavně s elektronikou, vždycky jsem měl pocit, že jste hodně punková kapela v tom, že v základu se snažíte dělat věci jednoduše. Teď když nad tím přemýšlím, tak vaše cesta od jednoduchých sloganů k písničkářství kopíruje cestu, kterou se punk vydal k novému popu v osmdesátých letech...
PM: Když řekneš, že jsme punková kapela, tak to pro mě bude největší pocta.
TK: Elektronika dnes umožňuje to stejné, co dřív kytara...
PH: ...ty tři akordy...
TK: Pak se to přehouplo do hip hopu, tam už dokonce stačily jen gramce nebo kazeťák. Řekl bych, že skoro každá elektronická kapela v sobě nějak má tu jednoduchost.
PH: Moje kapela číslo jedna jsou New Order, kteří vzešli z punkových Joy Division tím, že si přiznali pop. Dělali popový písničky, ale ty kořeny jsou pořád punkový. A platí to i pro život, ve kterým se punk týká jednoduchých řešení životních situací.
Album jste uvedli vtipnou mediální provokací, při níž jste zveřejnili žebříček dvaceti nejlepších českých desek všech dob s Operací „Kindigo!" na pěkném sedmém místě. Vzbudilo to horečnaté debaty na internetu, kde vás někteří obviňovali z drzosti. Chtěli jste kromě provokace prozradit i svoje vzory a kapely, na které se snažíte navazovat? Nakonec desky, které jsou nejvýše, by se klidně daly popsat jako český post-punk: Dybbuk, Dunaj, Máma Bubo; ty všechny zužitkovaly punkovou energii v něco zcela svébytného...
PM: My jsme navíc schválně vyndali slovenský pop, který máme moc rádi. To bychom se pak sami dostali třeba až na číslo padesát. Ten žebříček měl trochu „mesianistický" účel, nebo spíše „edukativní", aby lidi mohli třeba objevit nějaké poklady. A pro lidi, co ty kapely znají, je to určité spojení sítí. Proč bychom neměli prozrazovat své vzory?
Ve stejnou dobu jako deska vstupuje do kin film Nic proti ničemu, který Petr režíroval a Prokop v něm hraje. Spojuje něco tyhle dva projekty kromě personálního obsazení, nebo je to náhoda?
PM: Je to fakt jen náhoda. Měl jsem půl roku čas od kapely, tak jsem mohl sestříhat film, který byl už čtyři roky natočený. Přijde mi, že hodně posluchačů MIDI LIDI neví, že děláme i tyhle věci. Tak se o tom takhle možná dozvědí. Jedno propojení ale nakonec stejně vzniklo - natočili jsme s Čoko Voko písničku Adopce, která je o filmu, ale vůbec v něm nezazní.
Máš, Petře, pocit, že se tvá hudební a filmová kariéra nějak doplňují?
PM: Prakticky se spíš vylučují, protože kvůli hudbě nemám čas na film, ale esteticky se samozřejmě doplňují řádně!
Teď je ale Nic proti ničemu v kinech a nabízí se otázka, jestli tvoje filmařství a hudebnictví nemá podobný vývoj od radostného amatérismu k tradičnějším polohám. I přes to, že film je jiné médium a nedá se dělat tak na koleně.
PM: Já si ale myslím, že filmy se taky dají dělat za pár korun a realizace může být velmi rychlá, stejně jako u desek. Ale možná platí, že Nic proti ničemu už je můj první post-punkový film. Teď mám v hlavě nápad na muzikál Občanské Fórum. Kdoví, třeba to už bude něco jako New Order.
