Glosář - O zajímavou hudbu se nepokoušejí jen Britové nebo Američané. V glosáři probereme na nové desky francouzských projektů M83 a Justice, ale také na americký sólový debut české písničkářky Markéty Irglové.
Zatímco Anthony Gonzalez z prvně jmenovaného projektu zve posluchače na výlet po krajinách snů infikovaných osmdesátkovou atmosférou, pařížská dvojice klubových hitmakerů Justice překvapuje výšlapem směrem k bombastickým konceptům art-rocku. A Markéta Irglová natočila desku, která supermarketovou romantiku Swell Season přesouvá do ambicióznějších vod současného folku.
M83 - Hurry Up, We're Dreaming (Naive Records/Mute)
Z kytarových hradeb shoegaze k elektronice a zasněnému popu se pohybuje Anthony Gonzalez se svým projektem M83. A šesté studiové album shrnuje všechno dobré, co kapelu za deset let existence potkalo. Vydat dvojalbum může v dnešní době jen šílenec, nestřídmý formát ale u M83 v jejich aktuální podobě tak nějak dává smysl. Hurry Up... se opájí zvukovou pompézností a hraje si s velkými rockovými gesty tak dokonale, že si nemůžete nevzpomenout na Smashing Pumpkins a jejich alt-rockový opus Mellon Collie & The Infinite Sadness.
Stejně jako Corgan před šestnácti lety se i Gonzalez vydává na průzkum cestiček, kterými se může pustit jeho autorský talent - od bombastických stadiónových hitů (Reunion, Steve McQueen) až k písničkářské intimitě servírované se zvukovou barokní šlehačkou (Splendor, Wait).
Deskou se vine téma snů a útěku do fantazie, jak to umí ten nejlepší pop. Necelých osmdesát minut Hurry Up, We're Dreaming transportuje posluchače do lepšího světa. A žít se tam dá pěkně dlouho; přinejmenším do března 2012, kdy M83 dorazí do Prahy.
Markéta Irglová - Anar (-ANTI)
Naopak už o víkendu se v Praze na dvojkoncertě (přidávalo se odpolední vystoupení) představila Markéta Irglová. Kariéra třiadvacetileté rodačky z Valaška byla zatím úzce spojená s Glenem Hansardem a jejich společným projektem Swell Season. Po filmu (a nyní už také broadwayskému muzikálu) Once i po dokumentu Swell Season se jejich hudba dostala do stínu mediálně vděčného (fiktivního i reálného) příběhu velké lásky a jejího následného krachu.
Teď konečně přichází emancipace na její sólové desce Anar, kterou vydává prestižní zámořská nezávislá značka ANTI (patří k ní třeba i Tom Waits). Soudě podle barokních aranží desky si Irglová kromě Hansardova rockového pseudo-U2 patosu odnesla také hodně z předskakování Iron & Wine, což je dobrá zpráva.
Jedenáct autorských písní a jedna coververze íránské zpěvačky Shahly Sarsharové sice až moc často sklouzává do žánru romantického klavíru (Jiřího Maláska), kde se zpěvačka nad černými a bílými klávesami jen rozněžňuje. Silnější materiál (Crossroads, Go Back) je ale velkým vkladem do budoucnosti. Silnou písničkářskou výpověď by jeden pořád ještě pohledal, ovšem možná je na ni brzy. Ve svých třiadvaceti beztak Irglová dokázala na světových kolbištích více než předchozí generace českých muzikantů.
Justice - Audio Video Disco (Ed Banger)
V éře hypersaturované minulosti se muzikanti předhánějí v tom, kdo vykutá z historie obskurnější referenci. Bon Iver se na své oslavované druhé desce pustil do osmdesátkového soft-popu a uspěl. Francouzští Justice se svoji druhou desku pokusili postavit na prog-rocku o rok mladší dekády a propadli na celé čáře.
Už na úspěšném debutu Cross připomínaly filtrované riffy dvojice Gaspard Augé a Xavier de Rosnay motorové pily metalových kytar. Na novince už nijak nezastírají fascinaci koženým věkem maskulinity. Snad je v tom i pokus, jak infikovat do taneční hudby "velké myšlenky" art-rockových hrdinů, pro které už v éře plytkosti není místo.
Tentokrát však výsledek kritiky nenadchnul. Jen menšina vítá desku právě jako soundtrack formálně dokonalé, ale jinak vyprázdněné a nabubřelé doby. Podle větší části recenzí se Justice sami lapili do pasti a není jasné, zda jde pořád ještě o klubovou hudbu, nebo už jen o "francouzskou kulisu do posh butiku".
Kromě skvělého singlu Audio, Video, Disco uklizeného na konec stopáže je výsledek hodně divný mutant, který není ani falešným rockem převlečeným za taneční hudbu, ani taneční hudbou nadopovanou rockovým testosteronem, jako byl Cross.
Jinými slovy, aplikujeme-li jejich vykrádačky metalu: Místo zábavného ukazování paroháčů a hraní na imaginární kytaru tenhle hybrid ve smrtelných křečích šeptá a chroptí „Zabijte mě, zabijte mě!"
