Praha - Muzikanti z nezávislé scény se v posledních letech z velké většiny dají zařadit do stereotypu introvertů bez zjevných ambicí o dobytí světa. Sny o stadiónové slávě či ovládnutí žebříčků se ve sféře mimo popový hudební byznys už dnes jaksi nenosí. O to více mezi všemi těmi skromnými větroplachy září francouzský hudební megaloman Anthony Gonzalez, hlavní představitel skupiny M83.
Nikdy se nestyděl za velikášské choutky, koketérii s kýčem a velkými emocemi nebo za chytlavé refrény. Jeho hudba ale byla vždy natolik inteligentní a svérázná, že u ní nikdy nehrozilo trendařské nebo žebříčkové vyprodání. Jedna z nejoriginálnějších evropských skupin nulté dekády se po sedmi letech vrací do Prahy, M83 zahrají v neděli 4. března v Lucerna Music Baru a za pozornost určitě stojí i předkapela - italský projekt Porcelain Raft.
Art-rockové skulptury ze sedmdesátých let, osmdesátkové syntezátorové hody nebo devadesátková rocková alternativa nabízející místo pózy čiré emoce - to všechno se dá najít v hudbě M83. Místo akademického rekombinování minulosti se ale Anthony Gonzalez spíše snaží dostat z hlavy zvuky, které mu tam zasadily jeho milované kapely z dětství - Pink Floyd, Vangelis, My Bloody Valentine i Smashing Pumpkins.
Dětství a nostalgie po něm je vůbec stěžejním tématem jeho nahrávek, které občas připomínají euforický rauš mladické bezstarostnosti. „Jsem velmi nostalgická bytost, ale není to smutná nostalgie - právě naopak." prohlásil pro britský deník Guardian v rozhovoru vedeném u příležitosti jeho nové dvojdesky Hurry Up, We're Dreaming. „Rád oživuju vzpomínky z minulosti a myslím na své dětství. Poslední deska je o tom jaké to je být dospělý, ale žít ve fantazii stvořené z dětinských věcí.".
M83 před deseti lety debutovali bezejmenným albem a společně s Gonzalezem je pod deskou podepsaný jeho tehdejší parťák Nicolas Fromageau. Na albu je slyšet vliv elektronické horečky 90. Let, ale i kytarového stylu shoegaze, který se vyžívá ve vrstvených kytarových plochách vytvářejících zasněné kompozice, v nichž jako kdyby čas stál na místě. Na následné desce Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts přivedli M83 tuto fúzi k dokonalosti a díky hitu Run into Flowers slavili i první komerční úspěchy posilněné remixy pro Bloc Party, Goldfrap nebo Placebo.
Fromegeau v roce 2004 M83 opustil a na Before the Dawn Heals Us se role hlavního Anthonyho spolupracovníka ujal jeho bratr Yann. Následné Saturday=Youth z roku 2008 potvrdilo směřování kapely k delikátním dream popovým kompozicím s vynalézavým zvukovým designem. Ne náhodou se Gonzalez a spol. stali vyhledávanými dodavateli hudby do cool reklam. Stálým spolupracovníkem se na desce poprvé stává písničkářka Morgan Kibby.
Místo dalšího klubového turné Gonzalez překvapivě kývl na nabídku doprovázet rockové hvězdy Kings of Leon a The Killers a M83 se také představili jako předskokani Depeche Mode. Tato zkušenost nejspíše Gonzalezovi vnukla nápad natočit desku plnou opulentního stadionového zvuku. S loňským Hurry Up, We're Dreaming stvořili M83 svůj dosavadní nejambicióznější počin.
Na nestřídmé ploše osmdesáti minut si hrají s konceptem rockového dvojalba po vzoru Mellon Collie & The Infinite Sadness od Smashing Pumpkins. Od bombastických stadiónových hitů (Reunion, Steve McQueen) se zde vydávají až k písničkářské intimitě servírované se zvukovou barokní šlehačkou (Splendor, Wait). Kromě skvělých recenzí deska vybojovala i umístění v americké Top 20 a několika výročních žebříčcích.
Skvělou ukázkou ambicí M83 na prahu nové dekády je Midnight City. Skladbě nesoucí se v osmdesátkové atmosféře umocněné umělými bicími vévodí neodbytný syntezátorový riff a emotivní vokál, který hledá cestu v houštině efektů, kytarových šrumů a saxofonového sóla.
„Písni nejde o to těžit slast z kolektivních vzpomínek, ale o to vytvářet nové," napsal o Midnight City webový portál Pitchfork, který ji vyhlásil nejlepší skladbou loňského roku. M83jsou jednoduše jedna z mála současných kapel, které se daří vytvářet popové slasti a nemusí si pomáhat ironií - ani zacházet za hranice dobrého vkusu.
