Rozhovor - Když v roce 2000 začali přicházet Michaelu Girovii ze skupiny Swans nepodepsané a bizarně zabalené kompakty, byl to jen začátek zvláštního dobrodružství, na jehož konci rockový matador nahrával v Itálii s muzikanty schovanými za plentou. Turínský avantgardní kolektiv Larsen si kolem sebe dlouho udržoval mysteriózní opar, který nepochybně pomohl i úspěchu jejich prvního mezinárodně distribuovaného alba Rever vydaného na Girově labelu Young God.
Teď už skupina tolik nehledí na prozrazení své identity, ale soustředí se na svůj unikátní zvuk i umělecký přístup, který testují na kolaboracích a společných projektech. Jedna ze stálic experimentální hudby přijíždí tento týden do České republiky - v neděli 9. září budou hrát v brněnské 4AM/Galerii Architektury a o dva dny později, v úterý 11. září i v pražském Experimentálním prostoru NoD nad klubem Roxy. Předkapelou budou domácí Rouilleux.
Larsen existují už od roku 1993 a debutové album No Arms No Legs vydali o tři roky později. Kromě vlastních desek, hudby k filmům či divadelním představením je jejich diskografie také plná kolaborací se spřátelenými hudebníky z avantgardní scény jako jsou Matmos, Nurse With Wounds, Jarboe nebo David Tibet, kteří jim pomáhají na průzkumných cestách po krajinách temného ambientu, drone music, industriálu či post-punku. Spojení s kalifornskými popovými excentriky Xiu Xiu v projektu XXL v roce 2005 ale odstartovalo nenápadnou proměnu Larsen směrem k tradičnějším písňovým formátům. Transformaci dokonalo přijetí newyorské malířky a šansoniérky Little Annie jako páté členky kapely.
Do Brna a Prahy Larsen a Little Annie přivážejí elegantní koktejl post-industriálu okořeněný šarmem a ležérností amerického avantgardního kabaretu, jež předvedli už na loňském hypnotickém, ale nečekaně hitovém albu Cool Cruel Mouth. „Nemáme žádné ambice dělat pop“ ujišťuje v telefonickém rozhovoru zakladatel kapely Fabrizio Modonese Palumbo, který bezmála dvacetiletou kariéru Larsen popisuje jako „hledání rovnováhy mezi otevřeností impulzům z vnějšího světa a hrdostí na vlastní přístupy.“
Aktuálně.cz: Dvacet let je dlouhá doba. V čem se změnil hudební underground za těch dvacet let?
Změna je velmi markantní a v mnoha ohledech k horšímu. Moje životní přesvědčení je ale být optimistou za každou cenu, takže se snažím věřit, že to co se děje teď je jenom nějaká přechodová krize, která přejde a všichni nakonec najdeme nějaký způsob, jak by mohli být spokojení fanoušci a muzikanti mít dost peněz na to, aby mohli dál dělat hudbu. Všichni víme, že trh s hudebními nahrávkami se prakticky vypařil, nicméně jediná jeho část která přežila je underground.
A.cz: Je to tím, že underground vždycky fungoval víc jako komunita?
Souhlasím. Těžká ekonomická situace ovlivnila hlavně velké labely a hvězdy a nás se tolik nedotkla, protože jsme vlastně už neměli moc co ztratit. My máme obrovské štěstí, že existujeme dlouho a vybudovali jsme si pevnou vazbu na naše fanoušky, která mnohdy přerostla až do osobních vazeb. Můžeme se spolehnout na to, že naše desky někdo koupí, je to trochu jako podomní prodej, kdy znáš svoje svoje zákazníky. Pozitivní je taky fakt, že lidi se vrací k vinylům nebo dokonce kazetám, na druhou stranu z digitálních prodejů muzikantům moc peněz nedorazí. Na druhou stranu pořád cítíme nadšení, které je mezi fanoušky a lidmi kolem hudby, to je něco co nemá s penězi nic společného a přežilo to všechny krize.
A.cz: Jak důležité jsou pro vás kolaborace s ostatními hudebníky? Fungují Larsen víc jako hudební kolektiv než skupina?
To bych ani neřekl, posledních patnáct let jsme stejné kvarteto lidí, i když se k nám teď přidala Little Annie jako oficiální zpěvačka. Vyznáváme ale filosofii, že je potřeba zůstat otevřený a setkávat se s dalšími lidmi. Hodně to pomáhá kreativitě. Vytyčíš si nějaký konkrétní cíl a zapojíš do toho lidi a nápad hned získá konkrétní obrysy. Máme štěstí že vždycky spolupracujeme s těmi nejlepšími a že se ze společné práce většinou rozvine přátelství.
A.cz: Máte v plánu nějaké další kolaborace?
Teď chceme udělat album jen jako Larsen, ale jsme pořád otevření dalším nápadům a možná se stane něco zásadního, co nás přinutí změnit plány.
A.cz: Váš poslední společný počin je projekt XXL s členy indierockové skupiny Xiu Xiu. Jsem jediný, komu toto spojení na první pohled přijde jako trochu nekompatibilní?
Říká mi to hodně lidí. (smích) Netvrdím, že se všichni mýlíte, nám to ale tak nepřijde. My milujeme Xiu Xiu od jejich druhé desky, kterou jsme poslouchali pořád dokola. Když jsme tehdy koncertovali po USA, tak nám předskakovali v Seattle a seznámili jsme se trochu víc. Je pravda, že náš zvuk je trochu jiný než Xiu Xiu a taky s Larsen vždycky přemýšlíme v intencích desek zatímco oni mají kořeny víc v popovém formátu písniček. Nakonec jsme se ale postupně dopracovali k tomu, že jsme vlastně velmi podobní lidé a že vyznáváme podobné životní postoje. I proto bylo naše spojení velmi přirozené a všechny nás obohatilo. Myslím, že to byl pro nás i pro ně odrazový můstek někam jinam - my jsme mohli prozkoumat tohle popové teritorium a oni mohli zkusit experimentálnější postupy. Spolupráci s Xiu Xiu jsme ale nikdy nebrali jako nějakou další kolaboraci, prostě jsme vytvořili novou skupinu XXL a natočili s ní tři desky.
A.cz: Právě s Xiu Xiu jste pod hlavičkou XXL vystupovali letos v červnu na Sedmičce. V čem budou nadcházející koncert v České republice jiné?
S XXL hrajeme jenom společné skladby a nic od nás ani od Xiu Xiu. Takže to bude úplně jiný koncert, ale samozřejmě se stejnými lidmi. A důležitou změnou je fakt, že s námi bude zpívat Little Annie. Myslím ale že fanoušci XXL si užijí i koncert Larsen a samozřejmě to platí i naopak.
A.cz: Little Annie se už stala regulérní členkou Larsen. Jak k tomu došlo?
Hráli jsme před léty na jednom festivalu v Rakousku, který kurátoroval David Tibet a ona za námi po koncertě přišla a říká: „Až budete příště ve studiu, tak chci s vámi nahrávat. A jestli mě nepozvete, tak vykopnu dveře.“ (smích) Je to prostě velmi neústupná dáma, jejíž hudbu jsme ale všichni milovali, takže jsme jí hned na to natáčení pozvali. Pak s námi odjela turné a začali jsme dělat společné plány. Ona má velký vliv na tom, že jsme se teď posunuli víc k písničkám. Bylo to přesně to, co jsme v té době chtěli zkusit, takže přišla v správnou chvíli. A teď je jednou z nás. Pořád chceme natáčet i instrumenální skladby a možná něco z toho použijeme na soundtracku který chystáme, jako kapela jsme teď ale kvintet s Annie.
A.cz: Jedním z inspiračních zdrojů, s nimiž Larsen pracují, jsou avantgardní umělecká hnutí ze začátku dvacátých let. Dají se jejich myšlenky použít i o sto let později?
Historická avantgarda nás fascinuje. Tehdy vznikaly fantastické věci a vytvořila se úplně nová umělecká řeč a také nový způsob marketingu. To jak umělci tehdy prezentovali či prodávali svoje umění, to byl punk dávno předtím než vznikl punk a jeho metoda kulturního terorismu. Když si odmyslíš politické nebo sociální konotace těchto hnutí, tak jejich ideje pořád fungují. Taky se nám líbí jak dokázali být agresivní a zároveň esteticky velmi elegantní. Je v tom určitá absurdita i kontradikce a to je něco, co je vždycky zajímavější než pevný střed. Rozhodně nechci být arogantní a srovnávat se s dadaisty a surrealisty, ale zkoušíme dělat podobné věci – provokovat, spojovat nespojitelné a zároveň přitom zůstávat elegantní.
A.cz: Na avantgardu se ptám také proto, že Larsen iniciovali provedení ABECEDY Vítězslava Nezvala?
Já sám jsem Nezvala neznal, ale náš kytarista Roberto je také grafický designer a byl to on, kdo mi knihu ukázal. Když jsme zjistili, že Nezval sám původně plánoval ABECEDU přenést na pódium, ale nikdy se mu to nepodařilo, o to víc jsme to chtěli dokázat. Nakonec se to rozrostlo na obrovský projekt, ve kterém byli zapojení i David Tibet, Jòhann Jòhannsson a nebo Julia Kent. Moc jsme chtěli představení uvést i v Praze, dvakrát už to vypadalo velmi reálně, ale pokaždé z toho sešlo. Pořád ale doufáme, že se to ještě někdy podaří. Stálo nás to hodně sil a energie, ale byl to pro naši kariéru důležitý moment, který nás posunul zase někam dál. Od té doby se podobným akcím věnujeme pravidelně, třeba před dvěma lety jsme v rámci projektu In V.Tro doprovázeli vědecké filmy ze začátku minulého století.
A.cz: Mezi tvou nejoblíbenější hudbu patří tzv. německý kosmický rock sedmdesátých let (tzv. krautrock). Je pro tebe důležitý, protože odráží nějakou specifickou identitu kontinentální evropské hudby, která je odlišná od toho, jaký se hraje rock v Americe nebo v Británii?
Považujeme se samozřejmě za Evropany a ačkoliv to patrně není žádná vědomá činnost, náš způsob práce s hudbou je velmi evropský a odlišný od zámořského rocku. Krautrock byl nepochybně zcela unikátním momentem v dějinách evropské hudby posledního půlstoletí a moje nejoblíbenější kapely pochází z tohoto období. Je to dobrý příklad toho, jak lze v hudbě udělat něco úplně specifického. Většina těch kapel začala s tím, že budou hrát americký psychedelický rock, ale pak se to propojilo s jejich středoevropským myšlením a kulturní tradicí a vzniklo něco nového. Věříme, že děláme něco podobného – taky máme svoje oblíbené kapely, ale za každou cenu se snažíme přidat do hudby něco vlastního.
