Rozhovor - Hlavní postava kapely Xiu Xiu Jamie Stewart působí jako člověk, který se programově žene za smutkem. Jeho zpěv často hraničí s pláčem, ovšem zrovna v tu chvíli vám dojde, že přednáší text o znásilňování amerického prezidenta.
Právě vydané šesté studiové album kapely, která si na indie scéně vydobyla ojedinělé až kultovní postavení svou nedefinovatelnou směsí noise rokcu, ambientu, moderní klasiky i folku, nese název Woman as Lovers. Pro jiný rozměr a lepší pochopení nutno dodat, že tak je do angličtiny překládán román Milovnice od Elfriede Jelinek.
Dalo by se čekat, že se ta kapela utápí v bolestínství, o to víc překvapí, že jako téměř jediná reagovala žalobou na koncern R. J. Reynolds Tobacco Company a Wenner Media (vydavatel časopisu Rolling Stone), když se v listopadovém čísle objevila příloha Indie Rock Universe.
Ta uváděla desítky kapel do grafické souvislosti s značkou Camel, aniž by byla kterákoli z uvedených kapel informována nebo požádána o svolení. O tom všem ale Jamie Stewart mluvit nechce, jako kdyby mu to připadalo intimnější než jeho smutky.
Proč jste se rozhodli pojmenovat svoje nové album po románu Elfriede Jelinekové? Co vás přesvědčilo, že ten titul sedí i k hudbě Xiu Xiu?
Ta kniha, alespoň tak jak jí rozumím, zobrazuje hrůzu a násilí společensky vnucené lásky a sexu. Lásky a sexu jako něčeho, co jeden musí jako součást role tedy naprostý opak touhy nebo emocionální potřeby. V době, kdy jsem tu knihu četl, jsem se zamiloval do osoby, které jsem se dřív stranil a vůbec jsem se k ní nechoval moc dobře. Způsobem, který naplňoval knihu, v níž je láska hrůzná, což je myšlenka, s kterou v zásadě nemůžu nesouhlasit. Ale brzy jsem pochopil, že dělám něco špatně, když se té osoby zbavuji, protože ve skutečnosti bychom si mohli být dost blízko. A tehdy jsem začal bojovat proti tezi té knihy, i když se pro moji minulost ukazovala přesná. Chtěl jsem, aby se kniha v mém případě mýlila, i když jsem cítil, že má pravdu.
Jak vnímáš styl Jelinekové? Z mé perspektivy je velmi nelítostná, krutá, zatímco Xiu Xiu cítím jako úzkostné, naplněné smutkem a daleko intimnější. Spatřuješ někde spojitost?
Nejsem si jistý, zda tu nějaká spojitost je. Kromě toho, že jsem příznivce jejího díla a to tím stylem, jakým je člověk vyznavač umění v čisté formě a ne té sebereflektivní. Je krutá, neúprosná a vášnivá, pokud jde o vztek a bolest. Jestli mám mluvit o spojitosti, pak je to spíš na úrovni mého obdivu než nějaké společné estetiky.
Xiu Xiu - I do what I want, when I want
V klipu k Boy Soprano, který je udělaný jako počítačová hra a vy její hrdinové, piješ alkohol, zvracíš, pláčeš to není úplně typ chování hrdiny ze střílečky. Jak jste přišli na nápad zapojit do brutální hry tenhle "lidský" prvek?
Chlastání, zvracení i pláč byli moje nápady. Tyhle tři věci jsou většinou moje jediné nápady.
MySpace kapely najdete ZDE
Na Women as Lovers se objevuje coververze skladby Under Pressure. Zpíváš ji spolu s Michaelem Girou (ex-Swans). V sousedství ostatní tvorby Xiu Xiu je to hodně primární pop v porovnání s tím jakou vizi popu prezentujete vy.
Jo, miluju ten song velice jak říkáš primárním způsobem. Nebyla zatím žádná jiná analýza než ten prostý fakt, že ji miluju. Navíc jsem měl šanci nazpívat jej s Michaelem Girou, což je pro mě stejný hrdina jako Bowie nebo Mercury. Jak to dopadlo je jen na tvém laskavém posouzení.
Stále na koncertech používáte tu sadu hotelových recepčních zvonků? Měl ten zbastlený nástroj nějaký podtext? Třeba důsledek života na turné, cestování, zvonek v každém městě, každém hotelu?
Zvonky dosloužily a vlastně jsem je rozebrali, když jsme se je pokoušeli rozšířit. Inspirace na ně pochází přesně z toho zdroje, který popisuješ. Vídáš je v hotelech všude, upatlané od věčného omakávání a uvědomíš si, že jejich různé výšky, intenzity by mohly kdyby jich bylo víc vytvořit hudbu. V době největší expanze jsme jich měli 32, ale to už bylo nemožné vzít si je s sebou do letadla. A když nemůžeš cestovat s něčím, co bylo cestováním inspirováno, tak... Zrovna vyrábím nový zvonící instrument, který bude míň chaotický, tak doufám, že nebude úplně nudný.
Xiu Xiu jste se pojmenovali podle filmu režisérky Joan Chen (v českém překladu Vyobcovaná), protože to prý byl nejsmutnější film, který jsi kdy viděl. Platí to pořád nebo už máš novou nejsmutnější obsesi?
Možná ne nejsmutnější, ale rozhodně nejdepresivnější. Pořád figuruje na vrcholu kromě určitých dokumentů mě nenapadá depresivnější film. Snad ještě À ma soeur! od režisérky Catherine Breillat. Nejsmutnější věcí pro mě osobně je v tuhle chvíli můj vztah s matkou, který je nyní v takovém stavu, že už asi nepůjde spravit. Co se týče globálního pohledu tak mě rozesmutňuje, že voliči ani kandidáti se během předvolební kampaně na amerického prezidenta nijak seriózně nezabývali a nezabývají otázkami spojenými s válkou v Iráku a životním prostředím.
