Recenze - Send Away the Tigers je deska revolucionářů, kteří zestárli a pochopili, že kraválem, jedovatými texty a flusanci svět nespasí. A nevadí jim to.
Není to comeback, nýbrž výpověď o další fázi existence. Velští Manic Street Preachers natočili po bezkrevné desce Lifeblood a sólovkách dvou ze tří členů album, které jejich aktuální pozici definuje stejně dobře jako debut Generation Terrorists z dvaadevadesátého nebo nový začátek Everything Must Go, který byl nahraný po nevyřešeném zmizení kytaristy Richeyho Jamese.
Už dávno nejsou takové hvězdy jako po polovině 90. let. A už vůbec nejsou ani ti rebelové jako v časech debutu, kteří chtěli mixem nabroušeného rock'n'rollu, politického komentátorství v duchu The Clash, intelektuálskými citáty a glamovou image zdecimovat hudební průmysl jedinou deskou a zabalit to.
Už nejsou tou partou, která po ztrátě blízkého přítele Richeyho pochopila, že největší bolest stejně přijde vždycky zevnitř, která nahrála hořkosladké a kultivované zpovědi jako zmíněná deska Everything Must Go a This Is My Truth Tell Me Yours.
A nejsou už ani těmi ambiciózními, ale tápajícími všeuměly z éry rozmáchlé a nedoceněné desky Know Your Enemy, kdy zkoušeli všechno od diska po protestsongy. Tehdy si v nejlepší víře (nebo neodpustitelné naivitě?) střihli koncert na Castrově Kubě, což jim půlka světa dodnes nemůže odpustit.
Dnes jsou z nich strejcové. Chlápci před čtyřicítkou, kteří si svých patnáct minut ne slávy - slavní jsou pořád - nýbrž aktivního vytváření popkultury, přítomnosti na titulních stránkách a tahání pilky ve světlech halogenů už užili. Teď můžou stát stranou a vědoucně glosovat.
Send Away the Tigers je deska zkušená v nejlepším slova smyslu. Manics na ní s melancholickým přehledem mazáků střídají všechny předchozí polohy, aniž to působí jako resuscitování lepších dní.
Jedovatá šleha Rendition a do rockabilly zabalená politická vypalovačka Imperial Bodybags svolávají věrné do boje hned vedle velebného titulního otvíráku. Klidnější a introspektivnější kousky The Second Great Depression nebo Winterlovers nabízejí čas na nadechnutí a zamyšlení. A Autumnsong, kterou jako by se kapela sama ohlížela do minulosti a zároveň hleděla kupředu, se hodí ke smutnění i ke sbírání sil.
Spojování těchhle dvou protikladných poloh bylo pro Manics odpradávna charakteristické. Míchají je i ve zvuku. Zrovna Autumnsong v sobě schovává jak vzpomínku na jedovatost Richeyho kytary, tak smyčcový bombast a gradaci zvíci Queen z Everything Must Go. V jejich rukou i kýč vždycky spíš bodal než hladil.
A co na tom, že ten sestupný riff z Indian Summer pochází z jejich dávné hitovky A Design for Life. Co na tom, že v Your Love Alone Is Not Enough, duetu i Ninou Persson z The Cardigans, opakují název písně You Stole the Sun from My Heart z osmadevadesátého.
Mají právo zrekapitulovat, co jim šlo nejlíp. Snad jen nesnesitelné řezavosti Holy Bible se tu nic neblíží - ale to je vlastně dobře, protože taková deska se dá bez sebevraždy nahrát jen jednou. (Pro Richeyho možná ani to ne.)
Produkce se ujal osvědčený Dave Eringa, booklet s fotkami od Valerie Phillips je krásný a zase trochu jiný, nechybí nějaký ten citát a dočkáte se i obligátního bonusu - tentokrát pichlavé Lennonovy Working Class Hero.
Ano, tohle nejkratší album v historii kapely občas sází na jistotu. Nepodbízí se však ani trendům, ani posluchačům. Manic Street Preachers mají své místo v dějinách dávno jisté a nemuseli by už dělat vůbec nic. Když ze sebe jednou za pár let dostanou podobně dobrou desku, svět tím nespasí. Ale rozhodně tím potěší spoustu lidí.
Manic Street Preachers: Send Away the Tigers. CD, 39 minut. Vydala firma Sony BMG, 2007.
