Anglická zpěvačka Joss Stoneová, pěvecký talent minulého desetiletí, "černý hlas v bílém těle", je povahou trochu hippie a svobodomyslná persona.
Když se bosá prochází po pódiu, stačí, aby na ni někdo výskl, a zapomene zbytek věty. Se zasněnýma očima hledí na modrou oblohu a rozpráví o blahodárných účincích kouření marihuany. Někdy jen tak promlumlá refrén - a jindy jí ke štěstí stačí obyčejný reggae groove. To pak neskrývá slast, lehkovážně mává rukama nad hlavou a vypadá, že by tak chtěla tančit napořád.
Publikum festivalu Colours of Ostrava včera jedenatřicetiletou Stoneovou zažilo v pozoruhodném okamžiku: její kariéra je v lehkém útlumu, zato vypadá šťastnější, klidnější a vyrovnanější než dřív.
Stoneová byla začátkem tisíciletí hvězdou britských hitparád, které takřka jako dítě převálcovala svým mimořádně expresivním, barvitým hlasem. Naplno ho propůjčila staré soulové hudbě a zpětně vzato předznamenala celou "retro vlnu" britských zpěvaček čerpajících z odkazu 70. let - Amy Winehouseová, Corinne Bailey Raeová a koneckonců Adele přišly až po ní.
Postupně však, znavená tím, co od ní všichni chtějí, začala dobrovolně scházet z očí. Takřka celé jmění odevzdala nahrávací společnosti, aby se vykoupila ze smlouvy a zbavila závazku produkovat další hity. O média postupně přestala jevit zájem, a neboť to bylo oboustranné, definitivně utnuli komunikaci po incidentu, kdy Stoneová na udílení britských cen promluvila americkým přízvukem a bulvár s ní mstivě zúčtoval.
Přesvědčená, že ji rodná Anglie "zavrhla", dnes Stoneová často ignoruje lukrativní příležitosti koncertovat v USA nebo Evropě. Žene ji sympatická představa, že vystoupí v každé zemi světa, a tak jezdí od Džibutska po Ugandu, od Arménie po Ázerbájdžán, a cesty do nejvzdálenějších lokacích doplácí z vlastní kapsy.
Cestou navštěvuje uprchlické tábory, rozdává hudební nástroje, pomáhá čistit vodní zdroje, chránit ohrožené druhy. Zmenšuje svou uhlíkovou stopu. Poznává svět, zbavuje se předsudků. Měsíce o ní není slyšet a pak se někde vynoří na videu z opuštěné pláže na Bahamách, jak zpívá s místní reggae kapelou. Nezávislosti na velkém vydavatelství využívá k tomu, aby natočila další coververze zapomenutých soulových šlágrů, desku s cizokrajnými muzikanty - nebo k tomu, že nenatáčí vůbec.
Včera v Ostravě se nikam nehnala, nikterak nevysilovala. Odehrála standardní hodinový set, jemuž k dokonalosti chyběla jen přísnější disciplína a větší komunikace s kapelou.
Přesto byla radost Stoneovou poslouchat: její hlas, v začátku kariéry asi trochu přetížený, usazený mezi mezzosopránem a kontraaltem, je pořád neuvěřitelně všestranný, schopný evokovat nejrůznější nálady, libovolně přidávat na intenzitě a zase ubírat.
S výjimkou reggae skladby nazvané Love Me, kde sáhla na vyšší noty, se Stoneová držela ve spodním rejstříku, kde má elegantně zakouřený, chraplavý, přirozeně smyslný odstín hlasu: jak s ním smýká od noty k notě, jiskří všemi barvami, prodchnutý všemi emocemi.
Je nekonečně zajímavé objevovat, jak se ten hlas vytvarovaný dlouholetou imitací černých soulových zpěvaček chová a kam teď maličko klesl. I když Stoneová některé melodie v Ostravě jen tak bezeslovně broukala, posluchač radostí stříhal ušima, co všechno slyšel. Jednoznačná změna k lepšímu oproti jejím začátkům, kdy dbala na pěvecké exhibice.
Stoneová je výstavní blondýnka, kráska z obálek módních časopisů, která na pódia přichází bosá a půvabně oblečená: muži se na její koncerty vždy hrnuli. Ovšem snad ještě více vzrušující je její hudební vkus.
V Ostravě třeba zařadila krásnou komorní píseň od již nežijícího Toma Pettyho nazvanou Wildflowers, několik sympatických reggae tracků a nakonec hudbě jako takové vzdala poctu skladbou Music, v níž za doprovodu gradující kapely donekonečna pěla: "Muziku, jak já miluju muziku!"
Vrcholem večera byla coververze bluesové balady I Put a Spell on You, kterou v polovině 60. let proslavila Nina Simone a jíž pak Stoneová znamenitě zpívala na desce kytaristy Jeffa Becka. V posluchačsky vděčném, navíc známém hitu obdivuhodně projevila vášeň i zranitelnost a celou píseň pojala jako dialog s kytaristou Stevem Downem, jenž se blýskl dvěma sóly s rychlou prstovou technikou a spoustou vytahovaných tónů.
Down ale výtečně, tentokrát na akustickou kytaru, zahrál také skladbu Landlord, ozvláštněnou sedmičkovými akordy a opakující se sestupnou řadou not ve spodním rejstříku.
Joss Stone
Česká spořitelna stage, Colours of Ostrava, 20. července
Celou dobu Stoneovou doprovázeli ještě bubeník Ricky Jordan, rutinně hrající klávesista Christian Lohr, dvojice sboristek a baskytarista Pete Iannacone, jenž je principálem kapely - jediná škoda, že Stoneová s nimi intenzivněji nekomunikovala.
Hned od první skladby trávila většinu času na předsunutém molu a nevázaně konverzovala tu s diváky, jimž doporučila "pěkně dál kouřit ganju", tu s kameramenem, jenž byl nucen vyznat jí city na mikrofon.
Bylo to příjemně obyčejné, neuspěchané - a akorát tak načasované k západu slunce.
