reklama
 
 

Jaromír Nohavica na festivalu: Pár pevných bodů, o které se lze opřít v tomto století

29. 7. 2018 11:38
Na festivalu Benátská! s Impulsem včera Jaromír Nohavica projevil ohromnou lásku k rodnému jazyku. Dokáže být seifertovsky vznešený, nezvalovsky hravý, krylovsky brutální a těšit se z každého originálního nářečního prvku stejně jako stařičký Petr Bezruč.

Mimořádnou událostí letošní letní festivalové sezony se stalo sobotní vystoupení Jaromíra Nohavici na festivalu nazvaném Benátská! s Impulsem. Byla to výjimečná příležitost slyšet populárního těšínského barda v neobvyklém prostředí.

Nohavica může stokrát vyprodat největší sportovní haly, ale tam na něj vždy přijdou především jeho příznivci. Jenže do Vestce nedaleko Liberce dorazily desítky tisíc lidí také z jiných důvodů. Jen tak se bavit, zažít bohatou přehlídku, okusit skoro celý katalog toho, co v české muzice existuje - od triumfálně přijaté Marie Rottrové po excentrické Cocotte Minute.

I pro písničkáře Nohavicova kalibru nebylo snadné zaujmout. Boj o nepřesvědčené. I když si ještě navíc sám nastavil laťku vysoko, dopadl výtečně.

Letní festivalové koncerty mají atmosféru, která je s přibývajícími lety stále méně o muzice. Akce tohoto typu připomínají tří až čtyřdenní matějskou, plnou atrakcí a konzumních lákadel, jež vedou k tomu, že když na pódium přichází hlavní hvězda večera, velká část publika je ve stavu, kdy už nemůže soustředěně poslouchat.

Proto se harcujícím kapelám vyplatí neexperimentovat, sestavit program jen z největších hitů a novinky nebo náročnější věci si nechat až na podzimní akce. Těšínský bard, který před několika dny oslavil pětašedesátku, by měl podle tohoto receptu hitů na jeden a půl koncertu, avšak na Benátské vsadil na vážnější polohu. Do programu vložil několik písní, jejichž obsah má blíž k protestsongům než k bohapusté zábavě.

Možná ani nebylo zpěvákovým úmyslem zabalit vystoupení do písní s motivem cesty, ale vyšlo to tak. Skladba Muzeum, kterou začínal, je o nenaplněném snu vidět svět, ale život se scvrkává jen na jedinou cestu: "V pět třicet pět jednou z pravidelných linek sedm zastávek do Kateřinek".

Program pak zakončil svou nejznámější Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. V ní svůj sen uskutečňuje a míří ven z malého světa, kterým byl až dosud obklopen.

Nohavica své "pouťové" vystoupení koncipoval jako obraz dnešního světa, jenž už není tak bezstarostný jako před pouhým čtvrtstoletím, světa, který je stále temnější a stále hůře uchopitelný, světa, v němž - řečeno jeho slovy - "pánbůh ztratil vliv, svět už není jako dřív".

Díky chybě festivalových dramaturgů hlučelo do Nohavicova křehkého písňového světa z vedlejší skoro prázdné stage urputné techno, které sice davu u hlavního pódia kazilo posluchačský zážitek, ale jeho temné dunění jako by připomínalo vzdálený ohlas válek a katastrof.

Nahrávka skladby Hanba sláva pochází z Nohavicova koncertu v londýnské Union Chapel roku 2016. | Video: www.nohavica.cz

Vzdálené dunění válek korespondovalo také s tím, že Nohavica vybral několik písní, které se vojny bolestně dotýkají. S pokorou zazpíval Krylovy Jeřebiny, přidal svou už skoro zlidovělou Když mě brali za vojáka. A pocit, že tíhu válek nejvíc nese ten malý, obyčejný člověk, ještě podtrhl v Plebs blues: "Když poprvé jsem spatřil pyramidy / Proklel jsem všechny Cheopse a Ramsese / Jsem totiž jeden z téhle miliardy lidí / Který to za ně vždycky odnese."

V psychicky rozervaném prostředí desátých let tohoto století nastínil Nohavica pár pevných bodů, o něž se lze opřít, pár lidských dotyků a pohlazení. Z hlubin alba Tři čuníci vyhrabal opomíjenou a krásně zaranžovanou melodii V moři je místa dost a přidal i hrstku publikem oblíbených milostných melodií jako Zatímco se koupeš nebo Jdou po mně, jdou.

Dotknout se radosti a štěstí v okruhu svých nejbližších, to je podle Nohavici to největší, co může člověka potkat.

O Nohavicovi a jeho písních už bylo napsáno mnohé. Proto snad jen zmínka o tom, co tentokrát vystoupilo na povrch o kapku víc než jindy. Ohromná láska k rodnému jazyku. Písničkář se dokáže pohybovat po celé jeho škále a účelně ho využívat. Dokáže být seifertovsky vznešený, nezvalovsky hravý, krylovsky brutální a těšit se z každého originálního nářečního prvku stejně jako stařičký Petr Bezruč.

S "mastnými" slovy umí pracovat jako nikdo jiný v této zemi - a že se vulgarit na české scéně za posledních třicet let opravdu urodilo. Nohavicovo čarování s jazykem jde až do groteskních neologismů. V jedné z žertovnějších písní, které na Benátské předvedl, v častušce Anna Kuzněcova, nečekaně zarýmuje: "Uvidíš, vstoupí do tebe Buddha / A velký zázrak se UD-HÁ" - a, jak se říká, měl v té chvíli publikum na lopatě.

Nohavica, tentokrát doprovázený dvěma výtečnými multiinstrumentalisty, byl záměrně nestylový. Východoevropský folklór, klezmer, česká lidová píseň, swing, westcoastové harmonie, pop-jazz a dokonce i rap se snoubily v harmonickém celku.

Jaromír Nohavica

Benátská! s Impulsem, Vesec, Liberec, 28. července

Podstata něčeho tak různorodého a přitom natolik vzájemně propojeného tkví v tom, že autor a interpret v jedné osobě není podřízen stylu, který si zvolil, jak je tomu v běžné pop-kultuře, nýbrž že všechny styly jsou podřízeny jemu.

On rozhoduje o tom, jestli je pro tu či onu píseň lepší znít jako ve stylu reggae nebo v provedení připomínajícím varšavské pouliční kapely. Být pánem písně a ne jejího obalu, to je vrchol písničkářství, to, co udělalo nesmrtelnými Beatles nebo co nutí Boba Dylana, aby pořád dokola předělával své dílo. V tom je podstata toho, co v českých podmínkách dělá Nohavicu nenapodobitelnou osobností.

autor: Josef Vlček | 29. 7. 2018 11:38

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama