Rozhovor - Čeští posluchači si mohli norskou úderku Jaga Jazzist loni užít hned dvakrát. Na strhující vystoupení v Paláci Akropolis a na koncert na Colours Of Ostrava naváže severská kapela tento čtvrtek v Lucerna Music Baru.
Desetihlavý hudební kolektiv dorazí do Prahy týden poté, co v Oslu převzali za loňské album One-Armed Bandit norskou hudební cenu Spellemannprisen.
Seveřané existující už šestnáct let a vydávající u britského labelu Ninja Tunes se znovu chystají potvrdit pověst vyhlášené koncertní skupiny. Když spustí, zavalí posluchače neuvěřitelným množstvím hypnotizující energie a vystřídají při tom až čtyřicet nástrojů.
Navzdory názvu nehrají čistý jazz (titul je ostatně posměšnou variací na jméno neonacistické organizace), nýbrž propojují hudbu hiphopového věku s rockem, jazzem i elektronikou. V jejich skladbách znějí trubky, počítače, vibrafon, elektrické kytary, gramofon, tuba, basklarinet i elektrické piano Fender.
"Pro turné jsme nacvičili více než tři hodiny materiálu a pořád skladby přehazujeme, takže nehrozí, že by se lidé, kteří nás už viděli, mohli nudit," vzkazuje v rozhovoru bubeník Martin Horntveth, který společně s mladším bratrem Larsem v roce 1994 Jaga Jazzist zakládal a dodnes patří k hlavním motorům kapely.
Čím tedy české posluchače překvapíte?
No, žádnou pyrotechniku sebou nevozíme, ale máme jedno tajemství. Má to něco do činění s Hvězdnými válkami. Víc ale neprozradím...
Hned po dokončení evropského turné se prý chystáte pracovat na nové desce. Jak tentokrát natáčení pojmete?
Ještě jsme to moc neřešili; jen je naplánované, že po turné se bratr Lars na několik měsíců stěhuje do New Yorku, kde bude psát materiál pro novou desku. Co bude pak, se uvidí. Spousta členů Jaga má v Oslu svá vlastní nahrávací studia, takže plánujeme, že se vrhneme do práce právě tam.
S každou deskou je proces natáčení trochu jiný. Při zatím posledním albu One Armed Bandit Lars rozepsal hudbu do notového papíru, u What We Must jste všechno nazkoušeli podle jeho demonahrávek. V čem to bude jiné tentokrát?
Trávit čas s novou hudbou přímo ve studiu bude nová zkušenost. Minule jsme měli všechno nacvičené a nahrávaní bylo velmi rychlé. Tentokrát chceme od začátku zkusit metodu permanentního remixu, kdy budeme Larsův materiál společně dodělávat. Sami jsme zvědaví, jak to dopadne.
Kromě metody má každá deska také unikátní zvuk. Dalo by se říct, kam se bude Jaga ubírat tentokrát?
To je v tuto chvíli hodně těžké odhadnout. Vždycky se snažíme jít trochu jinou cestou než předtím. Na druhou stranu, pokud bych měl mluvit sám za sebe, vidím naši hudbu od samého začátku jako jedno dlouhé kontinuum, ve kterém rozvíjíme náš styl. Pořád přitom posloucháme nové věci, které nás ovlivňují, a neustále pracujeme na tom, jak náš zvuk vylepšit. Hodně důležité je, že neustále přibíráme nové a nové nástroje. V současnosti jich používáme na pódiu čtyřicet, na albech je to ještě mnohem víc.
Je s deseti lidmi v kapele těžké dohodnout se na nějakém "provozním" řádu?
Prvních osm či deset let jsme v kapele neměli žádného šéfa a muziku psali tři nebo čtyři z nás. Samozřejmě to sebou přinášelo spoustu napětí a hádek. V posledních letech se Lars stal něčím jako šéfem, což vyplývá hlavně z toho, že píše 99 procent hudby. Pro nás je to takhle mnohem jednodušší, pro Larse samozřejmě obtížnější. A pro kapelu je to nejspíš nejlepší řešení.
Předpokládám, že náklady na cestování jsou pro kapelu s deseti členy tak vysoké, že nezbude moc peněz na honoráře. Jak si muzikanti z Jaga Jazzist vydělávají na živobytí?
Skládáme hudbu pro film, divadlo, taneční vystoupení, televizi i rádio a produkujeme spousty desek. Navíc máme každý vlastní koncertní nebo studiové projekty. Třeba letos byli členové Jaga Jazzist nominováni dohromady na patnáct norských Grammy (ceny Spellemannprisen). Jaga Jazzist vážně tolik lidí neuživí, navíc s muzikou, kterou hrajeme. Ale pořád je to pro každého z nás hlavní kapela.
Deska One-Armed Bandit vyskočila hned po vydání do norské prodejní Top 10. Což musí znamenat, že jste doma pěkně populární...
Album se v prvních týdnech prodávalo fantasticky. Ale trochu bych řekl, že lidi znají víc jméno kapely než muziku, kterou hrajeme. Na začátku tisíciletí jsme v Norsku prodávali hodně desek, tím jsme si získali jméno. Z té slávy žijeme dodnes.
Jak daří tobě uživit se muzikou? Jak je to v Norsku s podporou muzikantů od státu?
Živit se muzikou jde v Norsku celkem dobře, ale je potřeba se hodně otáčet, být dobrý a mít štěstí na správné příležitosti. To ovšem platí o kterémkoliv zaměstnání. O hrstku peněz, které v kultuře zůstaly, se rvou stovky kapel a muzikantů, a tak se musíš snažit, aby skončily u tebe. Je ale pravda, že podpora kultury je v Norsku na velmi vysokém úrovni.
I ty máš několik bočních projektů, třeba experimentální metalovou kapelu KILLL. Mě ale spíše zajímá popová skupina The National Bank, ve které s tebou působí i Lars. Hraje tady termín "pop" ironickou roli?
Vůbec ne. Začali jsme s The National Bank, protože jsme si chtěli zkusit natočit progresivní pop s vokály. Je to moje oblíbená kapela, natáčet s nimi desky je vždycky skvělé. Vůbec netuším, kdy se zase dostaneme do studia, ale už teď se na to těším...
Taky jsi remixoval muziku stylově velmi odlišných projektů - od tanečních Boys Noize po folk-metalové Ulver. Žánrové škatulky pro tebe asi moc neznamenají...
Rád pracuju s různými žánry. Můj vkus je hodně schizofrenní, takže mě baví držet se toho při hraní, remixování i produkování. Zrovna teď produkuju čtyři alba ve čtyřech žánrech a k tomu ještě pracuju na hudbě k divadlu a k jednomu tanečnímu vystoupení. Takhle to mám nejradši: nechat se inspirovat z různých stran.
Viděl jsem na YouTube záznam z loňského koncertu Jaga Jazzist v Tonsbergu v místním velkém kostele. Jak důležité je místo, kde hrajete?
Na místě nám ani tak moc nesejde, podstatnější je reakce publika. To je to, co nás nakopne. Hráli jsme v malých a bídně vybavených klubech a stejně jsme si ty koncerty užili.
Jsou ještě nějaká místa ve světě, kam byste s Jaga Jazzist rádi zavítali?
Před deseti lety jsme snili o vnitrozemské Evropě, Japonsku a Spojených státech; tam všude jsme už byli. A tak teď sníme o místech jako Indie, Island, Finsko, Latinská Amerika, Afrika, Austrálie - a spousta dalších, kam jsme zatím ještě nedorazili. Snad se nám to podaří.
