V Národním divadle skončil včera večer festival Otevřená náruč, který má scény našeho prvního divadla otevřít i menšinám. Na závěrečném koncertě vystoupila skupina Dhoad Gypsies of Rajasthan, která představila českému publiku tradiční indickou pouliční zábavu.
Hlediště Národního divadla bylo plné, což bylo po poloprázdném koncertu okcitánských pěvců ve Stavovském divadle příjemné překvapení.
Nástroje je nutno představit
Charismatičtí Indové přicházeli na jeviště postupně; první část koncertu byla koncipována edukativně, hudebníci představovali svoje nástroje. Jako první předvedli legendární indická tabla, dvojici bubnů, které však patří k melodickým nástrojům. Škála zvuků, které je dobrý tablista schopen vyloudit, je opravdu nepřeberná a Amrit Hussain svoje nástroje ovládal dobře.
Po bubnech přišel čas pro indické brumle, ektaru a tamní obdobu kastanět. Mohammed Bilal na obojí předvedl kousky, o kterých se evropským hudebníkům asi může jen zdát. Nakonec přibyl na pódium zpěvák a hráč na harmonium Gulam Ali, hráč na oboustranný buben Gopal Sing a tanečnice Biancha Amaducci. První část programu skončila, začala show.
.
Pop pop pop
Nejblíže se dá vystoupení Dhoad Gypsies popsat jako tři tisíce let starý pop. Lidová hudba, která nezemřela, živoucí tradice, hudba propojená s tancem, zpěvem a fakírským představením. Ostatně fakír byl poslední a opravdu působivou složkou celého programu.
Národní divadlo něco podobného nezažilo. Více než první polovinu vystoupení zůstávalo publikum chladné a odměřené, tak jak už v Národním divadle bývá, ale po fakírových kouscích neměli Češi na vybranou...
Fakír byl tradiční - výborný
Fakír nejprve tančil s těžkou keramickou nádobou plnou vody na hlavě a postupně stále zvyšoval mezičlánek ze sklenic, na kterých dobře patnáctikilová nádoba na jeho hlavě stála. Do toho zněla podmanivá indická hudba, která dokonale podbarvovala pouliční cirkus, který se jakoby zázrakem ocitl v českém svatostánku na břehu Vltavy.
Jako vrchol vystoupení fakír Munshi nechal na hlavě vybalancovat čtyřicetikilové dřevěné kolo, se kterým fascinovanému publiku zatančil a stoupl si na neodpustitelné hřeby. V zápětí následovala jeho ohnivá show, která precizností opět předčila jakoukoli evropskou skupinu.
Kobří tanec je nepopsatelný
Tanečnice Biancha nakonec zatančila Kobří tanec, pro jehož akrobatické prvky v češtině snad ani neexistuje pojmenování. Kdo nebyl očitým svědkem, nikdy nepochopí, jak se tanečnice, přesně jako kobra, provlékla sama sebou.
Indům se podařil unikátní kousek, roztleskali hlediště Národního, které na konci hodinu a půl trvajícího programu spolupracovalo s indickými performery jako publikum na jarmarku nebo v cirkusu.
Je to degradace svatostánku? Nebo je to něco, co je starší než cokoli v nás a je nám to stále blízké? Indové by se daleko víc hodili na Střelecký ostrov, ale tam by na ně nikdy nepřišlo stejné publikum jako ten večer. Divadlo skutečně otevřelo svou náruč - a vpustilo na pódium kulturu mnohonásobně starší, než je ta naše. Jednou za rok je to nejen únosné, ale dalo by se říci, že i žádoucí.
