Recenze Je dobře, že Goldfrapp setřásli své dekadentní electro manýry. Ne že by Supernature a Black Cherry nebyly skvělé desky, ale časy se mění a každý večírek jednou skončí.
Alison Goldfrapp a Will Gregory vědí, že v nejlepším se má přestat, a z tanečních parketů se přesouvají do lůna charismatického britského venkova.
Pryč jsou doby, kdy Alisson tančila do ostře řazaných syntezátorů s ostře řezanými polygony vlčí hlavy. Namísto nich si v propagačním videu nasadila vlčí masku z jemňoučkého plyše; a jinak na téhle desce vlka zahlédnete maximálně nevinně spícího na prosluněném pahorku.
Goldfrapp přesunuli těžiště svého výrazu z marnivé exprese do intimní a lyrické imprese. Opouští svět berlínské electroclashové dekadence i poučené hry na diskotékový kýč, vrací se s disco koulí v baťůžku po dlouhém mejdanu domů, na venkov. Tam, odkud vzešli - z tajemných, smutkem prodchnutých hvozdů, které fotograficky rámovaly přebal prvního alba Felt Mountain.
Právě k debutu má Seventh Tree nejblíž. Zatímco na Felt Mountain jako by ale zpěvačka bloudila vystrašená a promrzlá strašideným lesem v o číslo větších holinkách, na Seventh Tree se probudila do prosluněného rána, aby zbytek dne procourala podzimem vonící loukou.
Svíravý pocit paranoie, tak typický pro post-trip hopovou Felt Mountain, vystřídala sice melancholická, ale zároveň velmi uvolněná a optimistická psychedelie.
První úder bicích zazní až v polovině druhé skladby a s výjimkou bubblegumové halucinace Happines a optimistické hříčky Caravan Girl udávají bicí rytmus až v druhé řadě; Alison a Gregory si spíše pomáhají rytmikou vydrnkávanou na kontrabas nebo akordy klavíru.
O co méně důrazu kladou na klasické rytmické struktury, o to více zahušťují prostor psychedelickými zvukovými kombinacemi, díky kterým občas deska zní jako talentovanější Cardigans produkovaní nabuzeným Lennonem v období kolem Strawberry Fields. A tomu všemu asistuje David Cassidy s pořádnou kocovinou.
Alison se navíc nebojí pouštět se do mnohem odvážnějších hlasových experimentů: už v úvodní Clowns přejít na prostoru několika taktů od ekvilibristického hlasového cvičení ke křišťálově jasným vysokým tónům.
Samozřejmě si zachovává a s oblibou používá všechny dosud osvědčené polohy; od bluesových (Eat Yourself) až po její oblíbené pseudo-operní finesy.
Největší devizou téhle skvělé desky je ale balanc mezi experimentem a sdílností. Ačkoliv jsou na Seventh Tree k slyšení místy skutečně extravagantní zvukové kombinace, těžko se zbavovat pocitu, že jde o až folkově prostou desku, kterou lze konzumovat i coby hutně krémovou zvukovou kulisu.
Těžko se všichni fanoušci Goldfrapp shodnou na tom, že Seventh Tree je nejlepší deskou Goldfrapp vůbec, na to je její dosavadní směřování až příliš nejednoznačné a stylově roztříštěné. Jistě je v tom i trocha vypočítavosti a Goldfrapp lze vyčíst přílišné smýkaní podle aktuálních trendů.
V době, kdy tvář středního proudu ovlivňovaly dozvuky taneční scény skrze drzý electroclash, se Goldfrapp stala jednou z nejvýraznějších postav této blyštivé, ale po čase hudebně slepé uličky. Když se do mainstreamu derou motivy folku a namísto prudce stylizovaných póz a vybraných gest se cení nenucená civilnost, vytasí se Goldfrapp se Seventh Tree.
Nicméně čich na trendy nemusí být v zásadě nic špatného, Goldfrapp je citlivé médium záchvěvů doby a kdyby nic jiného, dokáže je zpracovat s osobitostí a kvalitou, která vysoce přesahuje průměr.
Goldfrapp: Seventh Tree. CD, 42 minut. Vydala firma Mute/EMI, 2008.
