Praha - "Veze spontánní energii, kterou okouzlí diváky během koncertů" - vytrubuje tisková zpráva k pondělnímu pražskému koncertu gurua balkánského hudebního importu.
Ale u Gorana Bregoviče tohle marketingové fanfarónství vlastně patří k věci a dobře vyjadřuje podstatu teatrální a zároveň emotivní hudby.
Stejně jako fakt, že Bregovič se podepisuje jako autor pod "fusion verze" tradičních lidovek, které těm nadšeným davům diváků přehrává.
Sám to svým odpůrcům někdy přiznává: "Ukradl jsem je na Balkáně a původně adresoval Balkánu. Považuji proto za ohromné, že se jich ujala globální scéna."
A Kongresové centrum je pro jeho vystoupení paradoxně možná tím nejlepším místem. Kombinace nostalgie a rozjuchané zábavy je pro Bregovičova početného Wedding & Funeral Bandu typická...
Osmapadesátiletý Bregovič pochází z bývalé Jugoslávie, pro pochopení široké škály jeho tvorby je ale lépe tuto stručnou informaci rozvést. Narodil se v roce 1950 chorvatskému otci a srbské matce v Sarajevu, dnešním centru Bosny a Hercegoviny. V jeho krvi se ale mísí snad všechny vlivy tamních končin.
Na sklonku 60. let uchvátil někdejšího studenta houslí rock'n'roll. Po několika zapomenutých kapelách nastoupil do ambiciózní skupiny Bijelo Dugme (Bílý knoflík) - snad nejpopulárnějšího jugoslávského rockového souboru vůbec, který měl přezdívku jugoslávští Beatles. Jejich vzpomínkový koncert v Bělehradu v roce 2005 ostatně navštívilo více než 250 tisíc nadšených fanoušků.
Po rozpadu skupiny v roce 1989 se jeho hlavním oborem se stala filmová hudba. Snímek absolventa FAMU Emira Kusturici Dům k pověšení zaznamenal mimořádný mezinárodní úspěch a jeho nedílnou součástí byla Bregovičova hudba.
I další dva jejich společné snímky Arizona Dream a hlavně Underground byly velmi úspěšné. Právě posledně jmenovaný film odstartoval obrovský zájem po balkánských dechových souborech, které (u nás nechvalně známou) dechovku prezentují často až punkovým způsobem.
V Bregovičových filmových pracích se umně mísí divoké žesťové jízdy cikánských marškupanií, éterické melancholické melodie i obskurní balkánská záliba v lacině znějící elektronice.
Orchestrální úpravy lidových písní, vlivy folklóru arabského, východoevropského, dokonce i tradiční indické hudby často doplňují rockoví zpěváci. Tenhle paradox Bregovič využívá s oblibou.
S Kusturicou od Undergoundu nespolupracoval, takže už snad naposledy: Bregovič nemá nic společného ani s Černou kočkou ani s Bílým koucourem.
Zato za hudbu k drastickému historickému eposu Patrice Cheréaua Královna Margot získal Zlatou Palmu na festivalu v Cannes, stejně jako rok poté za Underground.
Vydává kolekce, na kterých spolupracuje s mnoha zpěváky, vlastní sólové počiny i alba se svým Wedding & Funeral Bandem, který založil v polovině 90. let, když se vrátil na pódia.
Spolupracoval s world hvězdami Ofrou Hazou i Cesarií Evorou, ale i s Iggy Popem. Loni vydal svou "cikánskou" verzi opery Carmen se šťastným koncem (kousky zazní i na koncertu) a na letošek přichystal další novinku Alcohol - titul je i nejlepší návod, jak konzumovat Bregovičovu hudbu.
Jeho poslední alba možná nemají sílu Undergoundu, navíc často používá stejné písně v nepatrně změněných verzích. Ale vystoupení jeho třicetihlavého ansámblu je úplně jiná liga, kde se hrají hity Kalašnikov, Mesečinu nebo Ederlezi.
Bregovič už několikrát v Česku - naposledy loni na Colours of Ostrava -přesvědčil, že ať už je to svatba nebo pohřeb, hlavní je intenzita.
Chór pravoslavných sboristů, divoká dechová sekce z Bělehradu, bulharské zpěvačky a polské smyčce. To vše zdánlivě vede dirigent, ale tím hlavním je tu úplně někdo jiný. Usměvavý chlapík sedící uprostřed scény v bílém smokingu s elektrickou kytarou na klíně.
