Došel k tomu i britský skladatel a klavírista Elton John, který ve svých sedmdesáti oznámil závěrečné turné kariéry. Šňůra nazvaná Farewell Yellow Brick Road není komorní, trvá už třetím rokem a dohromady čítá přes 300 koncertů. Jeden z nich se odehraje toto úterý 7. května v pražské O2 areně, shodou okolností zhruba tři týdny před českou premiérou hudebníkova filmového životopisu Rocketman.
Závěrečné turné se jmenuje po Eltonově nejslavnější desce Goodbye Yellow Brick Road z roku 1973 a statistiky z jeho posledních čtyřiceti angažmá naznačují, že písně z tohoto alba budou tvořit čtvrtinu večera. Je ovšem pravda, že písně z Yellow Brick Road tvořily čtvrtinu programu i při Eltonově poslední návštěvě Prahy v listopadu 2016, jen několik týdnů předtím, než těžce onemocněl nebezpečnou bakteriální infekcí po návratu ze série jihoamerických koncertů.
Náhodně vybraný pseudonym
Když Eltonu Johnovi v červnu 1969 vyšla první deska, nezdálo se, že o půlstoletí později bude pátou komerčně nejúspěšnější popovou hvězdou všech dob s více než 300 miliony prodaných nosičů. Reginald Dwight, jak zní jeho původní občanské jméno, byl v té době dvaadvacetiletý londýnský pianista. Hrál s různými bluesovými či bluesrockovými kapelami a živil se psaním písní na objednávku.
Pseudonym si zvolil chvíli před vydáním debutové nahrávky Empty Sky podle jmen spoluhráčů ze skupiny Bluesology - Eltona dle vynikajícího saxofonisty Eltona Deana a Johna podle zpěváka Long John Baldryho, který mu byl v začátcích vzorem.
Empty Sky nebylo trhákem, ale vydavatelé si uvědomili, že v obrýleném písničkáři dříme výrazný talent. Navíc panovala příhodná doba pro nástup nových umělců. Rozpadli se Beatles a svět chtěl jejich nástupce.
S odstupem času je znát, že mladý písničkář v mnohém mířil stejným směrem jako liverpoolská čtyřka na svém posledním albu Let It Be. Eltonova výrazná hra na piano připomínala u Beatles hostujícího klavíristu Billyho Prestona a snaha o jednoduchost a srozumitelnost písní konvenovala s tím, o co se slavná kapela pokoušela v době skladeb jako Get Back nebo Across The Universe.
Nejlépe mu šly balady
Velkou zásluhu na úhlednosti písní měl Eltonův dvorní textař Bernie Taupin, s nímž skladatel - s výjimkou několika nahrávek z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století - spolupracuje dodnes.
Je zvláštní a pro populární hudbu netypické, že až na výjimku jednoho pozdějšího alba, kdy pracovali v osobním kontaktu, byla jejich spolupráce pouze korespondenční. Přesto texty mnohdy dokonale vystihují autorovu osobnost.
Když se konečně komerčně ujala následující deska Elton John z roku 1970 s budoucím evergreenem Your Song, mladý skladatel se proměnil v tvůrčí sopku. Za prvních pět let kariéry vychrlil jedenáct alb, přičemž každé obsahovalo nejméně jeden celosvětový hit.
I tady používal osvědčenou beatlesovskou metodu - destilovat z módních trendů to, co je nadčasové, a vtisknout tomu svůj rukopis, stát nad všemi styly a brát si z nich, co je pro něho podstatné.
Nicméně už tehdy se ukázalo, že nejlépe se Eltonovi daří balady všeho druhu. Na svých 30 studiových albech je předvedl v mnoha různých podobách - od uvolněné popové atmosféry písně Daniel až po patetickou melodii Don't Let The Sun Go Down On Me. Z té se stala skladba, na níž se zpěváci na celé planetě snaží demonstrovat pěveckou techniku.
Převleky, klobouky a brýle
Sebelepší desky se ale na trhu jen těžko chytají bez originální prezentace a Elton John vynikl také v tomto ohledu. Na veřejnosti se v sedmdesátých letech etabloval jako neuvěřitelný showman. Stal se jednou z tváří zábavného poprockového a rockového trendu, pro nějž se ujal název glitter.
Jeho specialitou byly různé převleky, klobouky a hlavně neobvyklé, většinou excentrické typy brýlí, které střídal koncert od koncertu. Nad tím, co si občas vzal na sebe, se čtenáři společenských časopisů ohýbali smíchy a oceňovali jeho smysl pro bláznivý humor. Lady Gaga o více než tři desítky let později dobře věděla, kým se inspirovat ve ztřeštěnostech při startu své kariéry.
Někdy Eltonovy legrácky dokonce až příliš zastiňovaly kouzlo jeho písní, ale když je skladba opravdu silná, přežije i brýle, přes které snad ani nelze vidět. V případě Eltona Johna je takových nejsilnějších a nejslavnějších písní tolik, že se nevejdou ani na dva sedmdesátiminutové CD kotouče.
Píseň pro princeznu
Začátek osmdesátých let byl trochu slabší. Určitě na tom měla vliv přestávka ve spolupráci s Berniem Taupinem, avšak jakmile byla obnovena, stejně jako v původní sestavě ožila jeho doprovodná kapela, všechno se vrátilo k původnímu tempu "co album, to nejméně jeden hit".
Trend pak pokračoval, ba dokonce ještě narůstal, do poloviny devadesátých let. Mnozí Eltonovu devadesátkovou pozdní žeň dávali do souvislosti s tím, že se odstěhoval ze sídla nedaleko anglického Windsoru a usadil se v několika patrech výškového domu v americké Atlantě, kterou si zvolil za svůj domov, "protože tady žijí dobří lidé".
Alba The One (1992), Made In England (1995) a The Big Picture (1997) a vše, co se v té době kolem zpěváka dělo, patří mezi komerční vrchol popu 90. let. Elton John trhal rekordy. Na paměť své přítelkyně, princezny Diany zesnulé při automobilové nehodě roku 1997, napsal novou verzi písně Candle In The Wind.
Dodnes je uváděna v Guinnessově knize rekordů jako nejprodávanější singl moderního popu. Prodalo se jí 33 milionů kusů a princeznině nadaci vydělala přes 55 milionů liber.
Období muzikálů
Elton John v téže době překvapivě uspěl také v oblasti muzikálu. V roce 1994 napsal hudbu k disneyovskému kreslenému filmu Lví král, podle něhož tři roky nato vznikl muzikál. Desítky jeho inscenací po celém světě udělaly ze Lvího krále nejúspěšnější muzikál všech dob, který výnosem porazil i nejslavnější díla Andrewa Lloyda Webbera.
Úspěšná byla též adaptace Aidy z roku 2000, na níž Eltonovy písně zpívali Lenny Kravitz, Tina Turnerová, skupina Spice Girls nebo mladá countryová hvězda LeAnn Rimesová.
Nové tisíciletí zahájil Elton John albem Songs From The West Coast. Byla to sice po 30 letech první deska, která se nedostala do žebříčku 100 nejprodávanějších alb, ale bezpochyby patří k nejlepšímu, co jako skladatel a zpívající pianista vytvořil.
Krása této nahrávky i těch následujících spočívá mimo jiné v tom, že se Elton John začal vracet k úspornému zvuku svých prvních alb. Znovu dával vyniknout zvuku klavíru a písněmi místy rezonovaly vliv moderního country a gospelu.
Spor o nejlepší album
Která z Eltonových desek je nejlepší? Kdybychom měli dát na hlasování časopisu Rolling Stone o 500 nejlepších nahrávek všech dob, které se uskutečnilo roku 2012, pak nejlépe se umístilo Goodbye Yellow Brick Road. V tom se pravděpodobně kritika a posluchači shodnou. Obvykle je to jinak.
Kritika ale například zavrhuje Eltonovy bestsellery z devadesátých let. Renomovaný referenční server Allmusic označil pěti hvězdičkami čtyři desky z první poloviny 70. let a nejvíc si všímá alba Honky Château z roku 1972. Z pozdější éry pak oceňuje jen jednu desku z 80. let - a dál až alba z nového tisíciletí.
Americké publikum v jedné z anket zase vysoko ocenilo album Madman Across The Water, které předcházelo Honky Château. Ve všech případech to jsou nahrávky ze začátku kariéry, i když pozdější desky se prodávaly mnohem lépe.
Definitivní odchod? Ještě ne
Elton John je učebnicovým příkladem moderní celebrity, jejím cílem je nejen tvořit, ale také konat dobro. Byl jedním z prvních, kdo si už v polovině 80. let uvědomili, že s nebezpečím AIDS je nutno bojovat osvětou.
Od té doby se účastnil dlouhé řady osvětových koncertních akcí. Pořádal aukce, jejichž výnos šel na vědecký výzkum nebo sociální podporu nakažených, a spolu se zpěvačkou a herečkou Dionne Warwickovou či dalšími popovými hvězdami natočil roku 1986 hymnickou melodii That's What Friends Are For, jejíž celý výtěžek šel na podporu boje proti AIDS. Jedna z pěti cen Grammy, které Elton John za svou kariéru získal, byla právě za tuto píseň.
Elton John
O2 arena, Praha, 7. května
Je to zvláštní pocit, když se člověk, který za 50 let kromě autorské činnosti absolvoval tisíce koncertů, rozhodne přestat vystupovat. Ale poslední turné určitě neznamená definitivní odchod ze scény.
Elton John nedávno podepsal smlouvu na "všechny další desky až do konce kariéry" a podobně jako jeho generační druzi, čtyřiasedmdesátiletý kytarista Eric Clapton nebo osmašedesátiletý Phil Collins, si také rád občas zahostuje na nahrávkách jiných muzikantů.
Ostatně ani s koncertováním nemusí být definitivní konec. Příklad Phila Collinse, který se aktuálně po letech vrací k veřejnému vystupování, naznačuje, že spokojené publikum je droga, které lze jen těžko odolat.
