Recenze - O pátečním večeru patřila Praha opět po pěti letech Bobu Dylanovi. A Evening with Bob Dylan - jak bývá už několik let avizováno vystoupení jedné z největších legend populární hudby - byl tentokrát daleko zajímavější a zábavnější než předchozí.
Pražská O2 Aréna byla na Dylana vybavena jen místy k sezení. Spořádaně srovnané sedačky na ploše i v hledišti byly postupně obsazovány návštěvníky přesně podle toho, kolik byl kdo ochoten utratit. Jenže těsně po osmé, při fanfárách gradujících představením hvězdy večera, zůstalo najednou mnoho míst bez svých abonentů. A tahle „neukázněnost publika" a touha být svému hrdinovi co nejblíž jakoby předznamenaly nezvyklou srdečnost.
Vystoupení Boba Dylana bývají všelijaká; někdy famózní, jindy odzívaná, naposledy ho Praha zažila v milém, ale nemastně neslaném rozpoložení; koncert se celkem podařil, jen Mistr zůstal zakaboněný, jak bývalo jeho zvykem, a téměř se nehnul od kláves.
Nynější vystoupení bylo úplně jiné: jakoby Dylan nejenže nezestárnul, ale naopak o pár desítek let omládnul. Nebývale vřelý projev hrdiny několika generací doprovázela zanícená gestikulace, nečekaně ostrý sound jeho souboru, a chvílemi snad dokonce tanečky vstřícně naladěné hvězdy. Pokud máme srovnávat, tak tentokrát si Dylan řádně hodil svým kovbojským škrpálem.
Už od úvodní Rainy Day Women # 12 & 35 z alba Blonde On Blonde bylo jasné, že návštěvníky čeká skutečný zážitek. Ostré blues začal Dylan u varhan, jak se čekalo, ale hned v polovině se chopil kytary a s hlavním kytaristou Charlie Sextonem rozpoutali nebývalou konverzaci, která se pak ještě několikrát opakovala. V podobném duchu si možná naposledy zařádil někdy v 80. letech na turné s Tomem Pettym & The Heartbreakers nebo Grateful Dead.
Následující Lay Lady Lay, pak Just Like A Woman nebo opět zase úplně jinak (a pokolikáté už?) zahraný hit Mr. Tambourine Man a další skladby jen potvrdily, že letošní část své „Neverending tour" (Bob Dylan je v podstatě na turné již dvaadvacet let v kuse) si takřka sedmdesátiletý matador užívá.
V posledních letech je Dylan nebývale plodný. Skvěle přijaté album Modern Times z roku 2006 následovala loni s podobnými ovacemi uvítaná a tex mex soundem okořeněná kolekce Together Through Life.
S nedávnou sbírkou vánočních koled Christmas In The Heart dokázal opět překvapit; že za ni sklidil řádku cynických komentářů, mu bylo zjevně jedno. Spolu se skvěle editovaným seriálem The Bootleg Series, prvním dílem knižních memoárů The Chronicles a nekonečným turné z toho jednoznačně vychází, že se Dylan na nebeskou bránu ještě klepat nechystá.
Tak uvolněného ho Praha možná ještě neviděla. Nešlo jen o řízné a břitké pojetí, které skladbám naordinoval, ale hlavně celkový, až živočišný dojem. Snad všechny skladby odehrál Dylan nadoraz, výborně zpíval; o kytarových soubojích už byla řeč.
Ale i ve druhé polovině, kterou trávil spíš u varhan, bylo jasné, že tentokrát „to je ono". Klaviaturu často až krotil; chvílemi razantně zapřený, jindy nervózně podupávající generál jistě nejednoho návštěvníka donutil přemýšlet, jaké napětí musely mít jeho koncerty „zamlada".
Z patnácti skladeb, které včera zazněly, tvořily nečekaně drtivou většinu osvědčené hity, navíc nijak výrazně destruované. Komě zmíněných zazněla například Meet Me In The Morning z ceněné kolekce Blood On The Tracks, Highway 61 nebo závěrečná skladba hlavního programu Ballad Of A Thin Man.
Vrcholy ale není podstatné zmiňovat, ostatně u Dylana jde vždy o velmi osobní dojmy. Navíc tentokrát musela vyhrát celková atmosféra, již násobila strohá scéna s občasným projasněním světelné choreografie. Trojice přídavků Like a Rolling Stone, Jolene a finální All Along The Watchtower dovršila dvouhodinové rodeo, které si Dylan se svými spoluhráči otevřel.
I při vědomí, jak ironicky zachází Dylan se svým statusem legendy, se svým reperotárem a možná i se svým publikem, se odvážím napsat, že veselý a otevřený zpěvák si zasloužené ovace skutečně užíval. Jeho nečekané Thank you friends (opravdu to ten starý mrzout řekl?) to jen potvrzuje.
Zatím poslední koncertní album vydal Bob Dylan v roce 1995 - a to se ještě jednalo o celkem nepovedený záznam z MTV Unplugged. Forma, se kterou se představil v téměř vyprodané O2 Aréně, jednoznačně vybízí k tomu, že je nejvyšší čas live album opět natočit.
Protože ve Vysočanech se opravdu něco stalo; nemyslíte, pane Jonesi?
Bob Dylan. O2 Arena, Praha, 11. června 2010. Pořádala agentura Live Nation.
