V populární hudbě ho předloni osobitě, byť trochu rezignovaně, pojal třeba sedmdesátiletý kanadský písničkář Leonard Cohen na albu Dear Heather, stárnout uměl i Johnny Cash na deskách produkovaných Rickem Rubinem; jedinou výjimkou jsou snad Rolling Stones, kteří i s šedesátkou na krku řádí jako ve dvaceti.
Na něco takového asi myslel Michal Prokop, když chystal po dlouhé době nové a jaksi životně bilanční album Poprvé naposledy. Dle křestního listu na tom ještě není tak špatné, vždyť je stejný ročník 1946 jako třeba Ron Wood, John Paul Jones, Edgar Winter nebo Patti Smithová a u nás Radim Hladík.
Ale chápu, že nechtěl šaškovat a zvát nás na diskotéku jako jisté plastikové královny a mínil vyslovit se jako "chlap, který už má něco za sebou". Riskantní mohla být i velká časová prodleva od posledního alba, ovšem když fanoušci nezapomněli po třinácti letech na Kate Bushovou s dvojalbem Aerial, proč by měli zanevřít po letech sedmnácti na Prokopa.
Souznějícího textaře našel (jako už dávno předtím) v Pavlu Šrutovi (ročník 1940), který napsal slova ke všem třinácti písním, a autora výtečných šesti melodií zvláště v Petru Skoumalovi (1938).
I když tu nenajdeme vyslovené trháky, jako byla Kolej Yesterday nebo Balada o spolykaných slovech, kdyby byli rozhlasoví dramaturgové co k čemu, do playlistů ihned nasadí a zpopularizují výborné tituly Poprvé naposledy, Popěvek nebo Vedro nad Prahou.
Přesto album působí trochu rozpačitě, ve stylu "každá sudá dobrá". Úvodní 64 v narážce na Beatles When I´m 64 je nepříliš japná hříčka se Šrutovým nepodařeným pokusem vzít vzpomínky ironicky a s rýmy "live/drive".
Následující titulní píseň už ukazuje přítomné v plné síle a melancholii, která teče jako ponorná řeka pod nejlepšími čísly alba, kde láska je cestou, která nikam nevede, mění se v Grónsko, lidé se ve vztazích míjejí, jsou k sobě vlažní, opouštějí se a jde o marné tužby.
Stejně úderné je Loučení s výtečnou Andrštovou lkající kytarou nad tím, že "smutek se živí nadějí". Popěvek, kde zákeřně veselé aranžmá s Hrubého poletujícími houslemi slouží jako zástěrka milostného zoufalství, a nejlepší Šrutův text alba ke Skoumalovým Zlodějům času, kteří končí náhlým a ovšemže virtuózním vivaldiovským Hrubého sólem.
Za nepochopitelné omyly naopak považuji Leteckýho inženýra se Šrutovým nevtipným machrovským textem s výrazy "jsem milostnej utopír" jako pro Leoše Mareše, banální Hotel u přístavu se zbytečným hlasem Markéty Foukalové v duetu, ba i šestiminutovou Láska je protijed, kde se refrén nesmyslně opakuje do posluchačova zemdlení, přičemž při polovičním zkrácení by šlo o jeden z vrcholů.
Také mě dvakrát nepobavilo Šrutovo "pomrkávání", když vsunul do slok "prokopovské" odkazy na "krásný ztráty", "Yesterday" nebo "nic v dobrým a nic ve zlým".
Ještěže i ty někdy problematické veršíky suverénně překonává zpěvák Prokop. Drží se při zdi, uchovává si nadhled, jistotu a nonšalanci výrazu a naplno soulově to rozbalí, jen když není vyhnutí - to v úvodní písni, v 64 nebo ve Virtuální realitě.
V roli producenta se obklopil hráčskou první ligou včetně kytaristy Luboše Andršta, houslisty Jana Hrubého, klávesisty Skoumala či bubeníka Michala Hejny; dechový či dixielandový doprovod působí spíš jako připomínka osvěžení, když s ním na nahrávkách přišel poprvé - dávno již tomu - Van Morrison.
Coby překvapení v Ukolébavce pro smutnou mladou paní pak posloužil znamenitý gymnaziální pěvecký sbor Svatý pluk z Uherského Hradiště, známý zvláště návštěvníkům Letní filmové školy koncerty v parku u kina.
Poprvé naposledy je pokus o dospělou desku, která přes rozpačitá místa ční nad většinou domácí jepičí produkce. Zralý muž Michal Prokop na ní důstojně promluvil a je radno mu naslouchat. Přál bych mu i nám, aby to rozhodně nebylo naposledy.
Michal Prokop: Poprvé naposledy. CD, 51 minut. Vydala firma Sony BMG.
