reklama
 
 

Colours si naštěstí neříkají Na Česko celkem dobrý

20. 7. 2011 11:27
Čtyři dny české festivalové naděje v Ostravě

Názor - O tuzemských festivalech se podobně jako o českých kapelách v nejlepších případech shovívavě říká: „Na Česko celkem dobrý". Pořadatelé Colours of Ostrava se ale evidentně rozhodli přemýšlet jinak.

Úlitby mase konzumentů v podobě zábavových kapel, které jsou stigmatem většiny festivalů, letos přesunuli do odpoledních hodin. Časy headlinerů dostali většinou po zásluze interpreti s mezinárodním přesahem a uměleckou relevancí.

Po dechberoucím Primavera Sound Festivalu v Barceloně a Exitu v Srbsku jsem potřeboval ke čtyřdennímu popasování s dalším mumrajem nevyzpytatelných lidí notnou dávku odhodlání. Nejvíc k překonání děsu, že ve mně český festival opětovně probudí misantropa a umocní pocit marnosti. S kvalitativně kynoucím line-upem letošního ročníku se ovšem výsledné rozhodování stalo mnohem snazší.

Oproti původnímu plánu nabídnout nejzářivější výběr z posledních deseti ročníků nakonec festival umožnil v Česku vůbec poprvé vidět hned několik důležitých (a nejen z vadnoucí slávy tyjících) kapel. I fakt, že z původního svátku etnické hudby se částečně stala přehlídka hvězd alternativní scény, dával tušit, že lidé okolo Zlaty Holušové Colours nepojímají jako destinaci zážitkové turistiky, ve které je hudba doplňkem k prázdninovému obveselení.

Čtvrtek: Náprava, nuda a noblesa

Hned první den nabídl českou premiéru brooklynské zpěvačky Santigold. Týden předtím působila na srbském Exitu přes energičnost své hudby poněkud mdle a zůstala o několik sáhů za přesvědčivou produkcí nahrávek. V Ostravě ovšem za stejného doprovodu mažoretek-tanečnic a živé kapely stála na pódiu mnohem neohroženěji; vzhledem k tomu, že se jednalo o začátek turné, dá se zpětně leccos pochopit.

To ovšem to neplatí o Britech The Herbaliser, tedy skupině, která fúzí jazzu, hip hopu a elektroniky kdysi dávala náboj slavné značce Ninja Tune. The Herbaliser zněli v Ostravě zoufale nudně, jako kdyby Yo Yo Band spojil síly se Sto zvířaty a rozhodli se používat samply. Na tak věhlasnou skupinu z 90. let člověk jednoduše musí být přísný; zvlášť když o několik hodin později sleduje koncert Public Image Ltd. pětapadesátiletého Johnnyho Lydona.

Na první pohled pupkatý fotřík Lydon umí stárnout s grácií. Neztrapňuje se přílišnou snahou o divokost, kterou oslňoval v pravěkých Sex Pistols. P.I.L. byli vždy mnohem sofistikovanější, bez pevné vazby na konkrétní dobu; i proto jejich vystoupení neznělo jako nostalgický výlet. Energie a průraznost vycházela na hlavním pódiu v areálu Černé louky z hlubších míst a do méně prvoplánových míst byla i cílena.

Čtěte také:
Grinderman nemá pravidlo, že musíme mít všichni vousy
V životě moc nejde prožívat vše do absolutní hloubky

Mono: Vokály nemáme už proto, že nikdo z nás neumí zpívat

Na elegantně řešené a intimnější N.Y.C. Stage se ve čtvrtek také představil kytarista jedné z nejdůležitějších amerických skupin současnosti Tv On The Radio. Kyp Malone alias Rain Machine svoje niterné skladby podal za doprovodu elektrické kytary napůl teskným a napůl vzdorovitým hlasem, na který mají TVOTR ochrannou známku. Jak milé zjištění, že skoro zalidněný interiér dokázal náročný set sledovat po celou dobu.

Obdobně potěšující bylo, že první den se na stejném pódiu těšila přízni narvaného sálu a nadšenému přijetí skupina Paramount Styles. Dramaticky vystavěný koncert newyorské kapely Scotta McLouda byl jen jedním z několika důkazů, že podobná hudba, líně zaškatulkovatelná coby nezávislý rock, je u nás za ryze minoritní pokládána zcela zbytečně.


Pátek: Smyslností proti ubohosti

Snad z potřeby uvědomění si, v jakém kontextu výše uvedené koncerty probíhají, nebo možná z čirého sebemrskačství, jsem přetrpěl tři kusy zcela nesoudně přeceňovaných Nightwork. Jejich pódiová taškařice byla esencí vtipálkovské české skupiny, v které se snoubí nehorázná trapnost s obsahovou dutostí.

Můžete to brát jako elitářské vymezování, ale i při sebevětší snaze o nadhled, při úsilí přepnout na „mentální spořič" a užít si nějakou tu legrandu nedokážu Nightwork brát jinak než coby čirou ubohost, kterou není možné akceptovat ani po frontální lobotomii - byť jako sranda projekt.

Pachuť z jinak asi nejslabšího dne  napravila smyslná hudba Joan As Police Woman. Joan Wasser je umělkyní ležérně překračující styly od klasické hudby k indie popu. Pouze se dvěma spoluhráči za zády v Ostravě precizně a zároveň nonšalantně představila svou verzi soulové hudby, která zůstala pro spoustu kritiky na jejím stále aktuálním albu The Deep Field poněkud nepochopena.


Sobota: Japonské lázně, slušňáci a švihák z Mali

Sobotní i nedělní program Colours of Ostrava naopak nabízel přehlídku, která si nezadá s prvotřídními festivaly evropského formátu. Famózní Salif Keita zářil silou interpreta, jenž nepotřebuje k naléhavému podání svého afro-popu přemrštěná gesta, která si jeho žánroví souputníci jednoduše neumí odpustit.

Další česká premiéra britských post-punkerů The Horrors, kterým v těchto dnech vychází třetí album Skying, byla o poznání rozpačitější. Skupina milující rockovou špínu stejně jako balzám syntezátorů hrála jako parta slušňáků, kteří se obávají, co na to řeknou rodiče. Velká škoda, že nezpochybnitelný talent na pódiu jako by uvadal. I pečlivě okoukané rockové pózy podával zpěvák Faris Badwan tak nějak zakřiknutě. Možná kapela prochází jen jakýmsi narkoleptickým stádiem; jejich alba rozhodně stojí za opakované poslechy a možnost dát jim druhou šanci.

V prvotřídní formě se předvedli pražskému klubovému publiku dobře známí Japonci Mono. U vědomí těkavosti festivalového návštěvníka neotáleli s pozvolným stavěním svých instrumentálních kompozic a často šli přímo k věci. Opětovně bylo fascinující sledovat lidi, kteří by na tuto kapelu nejspíš nikdy do klubu nevyrazili, kterak hltají každé máchnutí do strun a někdy až noiseové kytarové poryvy.

Neděle: Medový randál

Závěr Colours of Ostrava rozhodně neměl být odpočinkovou seancí. Už Yann Tiersen pro ty znalé pouze jeho hudby k Amélii z Montmartru nastavil svou rockovější tvář (kterou doporučuji blíže prozkoumat na jeho poslední a mimořádně vydařené desce Dust Lane). Tiersen vypadal jako pobuda a francouzský šarm vypouštěl pouze skrze svou hudbu. Nebylo ale úplně snadné se na ni napojit, protože na druhé straně areálu se už chystala zvuková smršť Swans.

Jak nejapně zněli čeští Le Pneumatiq na vedlejším pódiu, když Michale Gira a spol. začali do závěru jejich tupého představení bezohledně rozpoutávat své apokalyptické běsy. Málokteré reuniony jsou tak zářivé jako v případě Swans; a také v Ostravě předvedli bezchybný, uši i mysl drtící koncert.

Pokud se naivní tatínkové s dětmi na ramenou a těhotné ženy vyrovnali vpředu, už po prvních mocných tónech Swans prchali až na druhou stranu areálu. Tam ale měli za malou chvíli hrát Grinderman, takže si příliš nepomohli.

 

Závěr Colours of Ostrava v jejich podání - a v Česku frekventovaně viděného Nicka Cavea -  dostál očekávání. Shodou (pravda, trochu plánovaných) okolností jsem viděl Grinderman během jednoho roku už popáté (ano, uvědomuji si, že je to na hospitalizaci). Ale i tentokrát mě čtveřice postarších pánů nadchla. V porovnání s předchozími koncerty už působili lehce unaveně, jenže v porovnání s běžnou nabídkou se stále jednalo o energetickou bombu; kdyby si z ní o generaci mladší The Horrors vzali jen špetku, byli by skvělí.

Colours of Ostrava kromě zmíněných kapel a interpretů letos nabídl spousty dalších zážitků. Záměrně se trochu vyhýbám jakémusi pilíři Colours, a sice world music. A spíš než dštít síru na další nanicovaté skupiny (Divokej Bill, N.O.H.A.) nebo analyzovat další skvělá vystoupení, raději ještě zmíním jednu věc: festival letos metastazoval i mimo areál. Snad díky vstřícnosti města se objevilo několik pódií v centru Ostravy, a člověk tak po opuštění Černé louky neměl pocit, že by se probudil do jiné reality.

Pokud budou všechny zmíněné klady Colours of Ostrava nadále rozvíjet, není pochyb, že budeme mít co do činění se suverénně nejlepším festivalem u nás. Alespoň letos se mi tak jistotně jevil.

Čtěte také:
Hudba je u nás doplňková zábava k pivánku a pohodičce

autor: Tomáš Turek, Radio Wave | 20. 7. 2011 11:27

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama