Karel Veselý, externí recenzent Aktuálně.cz (KV): Na hudební festivaly se každé léto v Čechách vydává několik set tisíc lidí. Jak by se dala srovnat festivalová nabídka u nás a v bezprostředním zahraničí?
Antonín Kocábek, Týden (AK): Kvantitativně jsme na tom dobře. S kvalitou je to horší.
Tomáš Turek, Radio Wave (TT): Oproti evropským festivalům máme velké rezervy. Dramaturgie je u nás často naprosto chaotická a převážně bojácná, což neodráží jen tvůrčí práci kurátorů nebo dramaturgů, ale i stav domácí mediální scény, která by eventuálně kvalitní program podporovala.
KV: Je to dané finančními omezeními trhu nebo spíše celkovým stavem kultury u nás?
TT: Je to otázka souvztažnosti. Skupiny, které nikdo nehraje v rádiích, natož v televizi, můžou být sebezásadnější, ale masou budou považované za minoritní, neznámé. A jak to platí u posluchačů komerčních rádií: To, co neznám - to se mi nelíbí.
AK: Pořadatelé mohou nabízet jen to, o co je zájem. A při masové oblibě skupin jako Kabát, Divokej Bill či Nightwork je velkou otázkou, jestli tady ta podpora či zájem posluchačů o něco jiného vůbec je.
KV: No a jakou roli v tom hrají peníze?
AK: Organizátoři jsou už dnes schopní sehnat finance i na takové interprety, jejichž honoráře se pohybují za hranou rentability. Ale často narážejí na problém malého trhu, který je nezajímavý pro management muzikantů - ti pak dávají přednost zahraničním festivalům v zemích se zajímavějším trhem.
TT: Když se zavedený festival pokouší do programu dosadit něco, co bychom mohli považovat za progresivní, většinou to ale nakonec v celém kontextu vyzní nepatřičně. Otázkou je, jestli jsou zářné výjimky v line-upech skutečně vědomým výběrem organizátorů nebo jen přišly v nabídkovém balíku...
AK: Padlo tu, že festivaly mají opatrnou dramaturgii. Můj názor je, že až na výjimky nemají žádnou. Jasným, i pro laiky viditelným důkazem toho, že někteří promotéři dramaturgii vůbec neřeší, je periodicita, s jakou se některá populární jména objevují. Pokud někomu nepřijde nic divného na tom, že pozve na festival kapelu, která už vystoupila na předchozích dvou ročnících, pak je asi jasné, že mu na kvalitě line-upu příliš nezáleží.
Někdy si říkám, že si vezmu některé české festivaly a porovnám soupisku aktuálního ročníku a předchozího ročníku. Ten festival, kde se kryje více než z třiceti procent, lze s klidným svědomím označit za špatný - bez ohledu na to, jak kvalitní jsou ta zbylá jména.
TT: Dramaturgický přístup u festivalů v České republice je podobný jako u organizátorů klubových koncertů: Chci kapelu, pak musím počítat s větší sumou peněz, a proto raději čekají, jestli někoho nestáhneme po cestě Evropou; pak vzniká onen guláš.
KV: V letošní festivalové nabídce mají nezajímavější program ostravské Colours. Pořád ale zaostávají třeba za festivalem podobné velikosti na Slovensku - trenčínskou Pohodou. V čem je podle vás rozdíl v přístupu těchto dvou festivalů, které lákají diváky na aktuální muziku?
TT: Pohoda může víc těžit ze své geografické pozice. Nemá v bezprostřední blízkosti žádnou konkurenci.
AK: Paradoxně největší rozdíl mezi Colours a Pohodou je dnes v přístupu a výběru domácích interpretů.
KV: Taky se divím tomu, že takto profilovaný festival má v programu kapely jako Nightwork a Divokýho Billa.
AK: Na Pohodě by se sotva stalo, že by se tam objevili No Name či Elán.
TT: Tady je propastná hranice mezi tím, kdy je někdo výběrem interpretů hodnocen jako elitář a druhý jako nesoudný sběrač davu.
AK: Krásně to bylo vidět na loňském Rock For People - na jedné scéně hráli Muse a na druhé chvíli před nimi Divokej Bill. ačkoliv účast Billa asi je v tamním prostředí logická (festival pořádá jejich management) nastává pak okamžik, kdy se na jednou na cestičkách mezi scénami potkávají dva zcela odlišné tábory, pro které je vždy ten druhý až čímsi exotický.
TT: Ale nemyslím si, že je to apriori otázka žánrů. Vzpomenu-li si na uplynulé ročníky Primavera Sound v Barceloně, tam je od každého žánru něco, a přitom působí vše naprosto koherentně.
KV: Není nespravedlivé srovnávat Colours a Rock for People s velkými festivaly na západě jako jsou Primavera nebo All Tomorrow Parties?
TT: Mně se ale nelíbí to neustálé odvolávání se typu: „No jó, ale to by u nás nešlo." Třeba osobně bych inicioval ATP právě v Česku - a myslím, že by se to Barrymu Hoganovi líbilo. Určitě by přijeli lidi z celé Evropy.
KV: Já bych možná vypustil myšlenku, že v Čechách velké festivaly nejsou postavené na hudbě, ale spíše na něčem, co by se dalo nazvat zážitková turistika. Možná to souvisí s tradicí těchto akcí, které v Anglii nebo USA začínaly jako spirituální setkání nonkonformní mládeže. My jsme tento formát přejali už v jeho zcela konzumní podobě. Pokud tedy nepočítám festivaly s minulostí máničkovského bigbítu typu Trutnova.
TT: Tak hudba je u nás braná jenom jako doplňková zábava k „pivánku" a „pohodičce". Tu nikomu neberu, ale zároveň si nemyslím, že by populace u nás byla o tolik povrchnější než jinde. Určitě je to ale i „zásluha" absence jakékoli vývojové linie.
KV: Češi jsou nepochybně konzervativní a zrychlený provoz současného popu, ten chaos a informační nadprodukce a zahlcení, generuje nemalé skupinky lidí, kteří se v panické reakci rozhodli raději zůstat stát na místě - právě pro ně jsou festivaly jako Benátská noc nebo Sázavafest, které návštěvností bez problémů soupeří i s velkými „vystajlovanými" festivaly.
TT: I při pokusu o sebevětší nadhled mi z toho vychází, že lidem, kteří tohle dávají dohromady, o hudbu vlastně vůbec nejde. Je ale nutné zmínit festivaly jako Creepy Teepee, který jako by vše řečené odmítal a jede si svou, komerčně naprosto nekompromisní dramaturgii. Že má zase jiné bolesti, je věc druhá.
KV: Nejde tady už o elitářství?
TT: Elitářský je bezesporu, ale nemyslím, že slovo elita musí mít za každou cenu negativní konotace. Bylo by skvělé najít nějaký průsečík mezi Colours a Creepy.
AK: Toho bych se nebál - vyložené elitářství se projevuje naprostým nezájmem - a ten tam rozhodně nechybí.
KV: Na Creepee Teepee navíc sklízí promotéři plody vlastní dlouhodobé práce - lidi, kteří tam přijdou, si „vychovali" na malých koncertech v klubech jako Sedmička. Jaká je provázanost festivalů s běžnou koncertní nabídkou po zbytek roku? Jsou to dva různé světy, nebo spolu nějak souvisí? A který z nich vypovídá o konzumaci hudby v Čechách víc - festivaly nebo nabídka klubů?
AK: To jsme zas u té velikosti. Velké festival si těžko může dovolit riskovat. Většinové publikum prostě je konzervativní a radikální útoky na něj nefungují.
TT: O celkové konzumaci určitě festivaly, protože ty se obracejí spíše k masám. Nabídka klubových koncertů je bohatá; vychází z toho, že skupiny dnes jednoduše koncertovat musí víc než kdy jindy, aby se nějak uživily. Chodí víc nabídek a spousta skupin je ochotná hrát relativně levně.
AK: Co se těch dvou světů týče - vypovídá obojí. I v klubech mají komerční úspěch skupiny masové. Rozdíl je ve způsobu financování - na klub málokdy přispívají sponzoři.
KV: Na Colours se letos objeví interpreti jako Kylessa, Paramount Styles nebo zpěvačka Andreya Triana, kteří zde několikrát koncertovali v klubech a vybudovali si svoje publikum. Naparazituje pak velký festival trochu na aktivitě malých promotérů, kteří je sem vozí?
TT: Spousta z těch malých a o to důležitějších promotérů sama festivalům tyhle kapely nabízí. Myslím, že v takovém vztahu se nemůže mluvit o parazitování, ale o zdravé a vzájemné podpoře.
AK: Taky bych tomu neříkal parazitování. Všímá si toho zajímavého a chce to využít. Pro interprety je to zajímavé taky, protože na festivalu obvykle dostanou lepší honorář, tam jsou finance na kapely menšinová položka rozpočtu. Málokdo z publika si uvědomuje, že ve srovnání s tím, co stojí ploty či sanitární zařízení, jsou honoráře téměř zanedbatelné.
TT: Tonda narazil na důležitou věc: Promotér (a zajímavé kapely sem často vozí lidé, kteří se finančně opírají jen o vlastní peněženky) si musí navrch pronajmout klub. Což venku není pravidlem, tam je klub často zároveň organizátorem. Vím, že se to určité skupině nebude líbit, ale spoustu z těchto technických okolností by mělo zajišťovat měst/sponzoři/stát v rámci kulturní podpory. Když jsem mluvil o Primaveře, nedokážu si představit, že je takový festival pro Barcelonu zátěží. Naopak.
AK: Tím se ale obloukem dostáváme k dramaturgii - kolik klubů funguje tak, aby měly takové renomé, že tam budou chodit lidé sami bez ohledu na program, protože mají k dramaturgii důvěru a cítí se tam dobře? A do kolika by - v případě, že tam nebude známé jméno - nepáchla ani noha? A přeneseně: kolik festivalů je na tom v Česku jako Glastonbury, že si lidi na něj koupí lístek, aniž byly zveřejněny hlavní hvězdy?
TT: Myslím, že Colours se do téhle pozice už dostaly.
AK: Blíží se tomu.
KV: Jak se budou festivaly měnit v budoucnosti, třeba v souvislosti s tím, jak budou silné ročníky stárnout?
TT: S hrůzou zjišťuju, že i mí vrstevnící, tedy lidé kole třicítky, jsou neuvěřitelně konzervativní a vlastně je vyhledávání nové hudby nezajímá. Nemají na to čas a jsme zpět u filtrů, zprostředkovatelů, tedy médií.
KV: Nebudou najednou víc exponované „rodinné" festivaly, menší a přívětivější? Vzal bys třeba Tondo na festival svoje dcery?
AK: Já mám osobní vztah k malému festivalu Litoměřický kořen, kam jezdím pravidelně, a tam už jsem starší dceru dvakrát měl.
KV: Další změny můžou nastat díky zvyšující se finanční náročnosti cestování, řešení ekologických zátěží. Kapely budou chtít víc peněz, protože koncertování bude jejich zdroj příjmu. Nenahradí současný model třeba logisticky propracované putovní festivaly "na klíč" jako je Sonisphere? Nepohltí velké hudební zážitkové „supermarkety" ty malé?
AK: Podle mě nenahradí. Putovní festivaly jsou dinosauří kolos, který celý ovládá jakýsi nadnárodní management, naprosto neschopný reagovat na místní specifika. Výsledkem jsou pak tak nesmyslné kroky, jaké Sonisphere letos předvedl - myslím přesun z vhodné lokality do lokality zcela nevhodné i za cenu toho, že obětoval část programu a omezenou kapacitou vlastně i část publika.
TT: Budoucnost festivalů vidím optimisticky, střízlivější jsem ve výhledu na jejich podobu. Už jenom fakt, že se díváte na oblíbenou kapelu s lidmi, kteří přišli úplně za něčím jiným, dělá samu konzumaci hudby nepříjemnější. Na Primaveře, na Sónaru nebo na ATP potkáte sto tisíc lidí s různými chutěmi, ale všem je zřejmé, proč tam jsou. U nás jsem takovou situaci zatím nezažil.
