Rozhovor - Mnoho lidí zná Michaela Nymana hlavně díky multiplatinovému soundtracku k filmu Piano, ale rozsah jeho tvorby je mnohem větší. Proslavil se sice filmovou hudbou, doprovodil hned jedenáct snímků režiséra Petera Greenewaye, ale píše opery, koncertní čísla a také hudbu k počítačovým hrám.
Jeho hudba doprovází výstavy, módní přehlídky, zhudebňuje poezii ale také sportovní komentáře. Se svým jedenáctičlenným Bandem objíždí již několik let svět a hraje jak v klasických síních, tak na rockových festivalech - letos například na známé alternativní přehlídce Primavera Sound v Barceloně. Michel Nyman je prostě všechno jiné než zamlklý skladatel klasické hudby.
Návštěvníci festivalu Colours of Ostrava to zjistí již dnes večer.
Jaké to je hrát s tělesem klasické hudby na rockových festivalech? Jde přece jen o úplně jiný druh publika a ta energie je přece také trochu jiná?
Jistě, to je asi pravda. Například před pár týdny jsme hráli na festivalu Primavera Sound v Barceloně, to je velký rockový festival, letos tam hrál například i Neil Young. Měli jsme velmi málo času na zvukovou zkoušku, všechno tam bylo hrozně narychlo.
Když jsme začali hrát, byly tam odhadem asi tři tisíce lidí, kteří přišli možná jen na nás, ale pak se prostor rychle naplnil. Prostě to normálně fungovalo, přestože šlo o úplně jiné publikum. Mnoho lidí mi říkalo, že to nejspíš není moc dobrý nápad, aby Michael Nyman Band hrál na takovýchto akcích, že je těžké poslouchat náš program hodinu a půl ve stoje, že neudržíme pozornost publika a další chytré řeči. Naštěstí se nic z toho nepotvrdilo.
Takže hrajete stejný repertoár jako v koncertních síních?
Přesně tak, možná hrajeme jen některé skladby o pár procent rychleji, trochu to uzpůsobíme vnímání publika, ale myslím, že to je úplně normální. Budeme hrát hodně z Greenewayových filmů, také z filmu Muž s kamerou. Náš repertoár je velmi obsáhlý, nedávno jsme se účastnili sedmidenního festivalu, kde jsme hráli vlastně každý den úplně jiný program. Hodně promotérů nás prezentuje publiku jako těleso, které hraje hudbu ze dvou, tří filmů ale je to přece jen trochu jinak.
Ve Vaší hudbě spojujete mnoho druhů hudby, například barokní, vážnou, experimentální ale také pop. Vaším záměrem je vytvořit z těchto žánrů nový typ hudby nebo něco jiného?
Zkoušíme experimentovat s formou těchto žánrů, hledáme spojení a vytváříme mezi nimi další jiná spojení, ale o novém tvaru bych asi nemluvil. Netvořím hudbu jako postoj, nejde o žádný manifest. Už v sedmdesátých letech jsem hledal inspiraci na druhé straně, v rock'n'rollu a tak, klasická hudba je hodně uzavřená a to podle mého není úplně dobře.
| Klipy: Připomeňte si Colours of Ostrava 2008 |
Myslíte, že toto rozdělení na klasickou a - řekněme - neklasickou hudbou je dnes již překonáno?
Pro mne tam nikdy nebylo, ale mnoho lidí má problémy s kategorizováním a ti ho pravděpodobně budou hledat vždy. Vidím to jen na tom, jak se jim špatně zařazuje moje hudba, mají s tím opravdu problémy. Dokonce mají problémy i se zařazením mojí filmové hudby, což už je tedy podle mne úplně jiný žánr, ale dobrá.
Podle nich totiž zacházím daleko za hranice toho, kam bych měl, ale hlavně daleko za hranice jejich vnímání hudby. Vlastně jsem za to velmi rád, protože se mi možná právě díky tomu ozývá hodně promotérů, včetně lidí z Colours of Ostrava, kteří by se třeba jinak neozvali. Na druhé straně se k celkem velkému množství lidí z klasického tábora moje hudba nedostane, protože jsou těmito hlasy velmi ovlivněni, říkají Michel Nyman Band to je nějaký rock'n'roll nebo co, to není žádný pořádný skladatel. Mysl by měla být přece otevřená všemu, nezáleží na tom, odkud která hudba pochází jen na tom, jaká je.
Colours of Ostrava je festival silně zaměřený na world music, přestože na něm hrají i popové a rockové hvězdy. Například loni ho otevíral Jan Garbarek s Trilokem Gurtu a měli obrovský úspěch u publika, možná ho na vás připravili. Láká Vás world music?
Myslím si, že základní věc ohledně world music je ta, že v žádném případě nemusí jít o nic exotického. Pracoval jsem s mnoha hudebníky, kteří pocházeli z exotických zemí, s marockými klasickými hudebníky, se skvělými indickými hráči nebo zpěváky. Ale oni vystudovali vlastně mojí kulturu, oni byli přímo v ní a já tu jejich úplně neznal. Také jsem s celkem hodně rozuměl s mexickými hudebníky, něco jsem dělal s malými skupinami z oblasti Monterey.
Ale nedávno jsem pracoval na nějakém projektu s lidmi z Berlína a zjistil jsem zajímavou věc. Vůbec nevím proč, ale jejich elektronika je pro mě daleko exotičtější než například afričtí bubeníci. Je daleko vzdálenější od mojí hudby než hudba jiných kontinentů. A přitom žijeme ve stejné kultuře, pocházíme ze stejných kořenů.
Jste velkým přítelem Damona Albarna, kterou z jeho kapel preferujete? Blur nebo Gorillaz?
Mám radši Blur.
