Recenze - Album Distortion je první velkou popovou desku roku. Ale není pop jako pop - právě to je základnou pro všechna konceptuální dobrodružství jejího autora, songwritera Stephina Merritta, který nás od roku 1990 nás oblažuje kombinací ironie a elegance.
Teď se zase dostal ke slovu jeho hlavní projekt - The Magnetic Fields. Možná vůbec nejpřístupnější z Merrittových úvazků nabízí mainstreamové melodie, klenuté harmonie vokálů a baladické songy o lásce. Ale vždycky tu zároveň najdeme něco nepatřičného.
Magnetická pole se rozkládají už na ploše sedmi alb včetně neuvěřitelné trojCD kolekce 69 Love Songs z roku 1999. Právě touto sbírkou milostných písní se dostali do širšího podvědomí a občas i do rozhlasového éteru.
Tam ovšem působí jako pátá kolona. Na novince se jejich podvratný styl dostal skoro na hranici dokonalosti a Merritova fetišistická závislost na popu dostala další rozměr.
Surfová skoro instrumentálka Three-Way to zběsile rozjíždí a hned bez oddychu následuje jeden z vrcholů alba California Girls. Takhle nějak by možná vypadaly písně od Beach Boys, kdyby se Brian Wilson narodil o dvacet let později.
Kromě textů, protože Merritt si "bohatý a vystajlovaný" holky z Kalifornie nejdřív pěkně prohlídne, ale v poslední sloce na jejich sladký úsměv vezme velkou sekyru.
Stejně tak většina dalších jásavých písní vypráví o deziluzi, rezignaci a stáří. A vrcholy alba - kromě California Girls i Too Drunk To Dream a The Nun's Litany - jsou skoro hrozivé.
Distortion je zkreslení, překroucení; přesně to Merritt dělá s mainstreamem a na novém albu tomu nasadil korunu. Kořeny, ze kterých vychází, tedy v první řadě popové písně raných šedesátých let, pod jeho dozorem raší do podivných novotvarů.
Merritt ty halucinogenní art-pop songy podává s lehce deviantní teatralitou, ale ještě předtím je po vzoru Jesus and Mary Chain destruuje pomocí kytarového efektu, který se jmenuje ... ano, distortion.
Řadový konzument dostane za chvíli pocit, že si z něj někdo dělá dobrý den. Ale přitom platí, že Merrit své "psychocandy" má opravdu rád a cucá je s pocitem, že mají lepší chuť než vypulírované nahrávky v zářivě růžových obalech.
Jinak: že spolu s dalšímu kapelami, které kloubí hluk a pop, pobaveně i s úzkostí testuje životaschopnost křehkých melodií v době zvukového i mentálního smogu.
Pokud jeho učesaná divokost a uskřípnutá ladnost skutečně uspěje, Merritt se nad tím jistě bude ve svém obýváku v Bostonu královsky bavit. Totéž platí o posluchačích.
The Magnetic Fields: Distortion. CD, 39 minut. Vydala firma Warner Music/Nonesuch, 2008.
