Recenze - Nikoli Vánoci, ale Woody Allenem na ně. Intelektuálové byli podle ohlasů dojatí. Bylo to senzační, a přitom obyčejně lidské, roztomilé. A vůbec přesně takové, aby se mohl rozněžnit příznivec jeho melancholických snímků bez obavy, že ho zezadu pozoruje bytostný ironik Woody Allen. Ten totiž seděl na pódiu a hrál na klarinet.
Slavný režisér se objevil poprvé v Praze. Nikoli proto, aby tu natočil jeden z pravidelného ročního přídělu snímků, ale aby přivezl trochu nefalšovaného neworleanského jazzu. Právě v tom mohl být kámen úrazu při zpětném pohledu na sobotní vystoupení slavného filmaře a jeho přátel.
Woody Allen se představil jako jeden ze členů kapely, nikoliv jako její leader. Přitom je jasné, že právě režisérovo jméno nejlépe propaguje koncerty New Orleans Jazz Bandu, sdružení profesionálních muzikantů, které - jak Woody Allen sám říká - "...mi dovoluje, abych s nimi hrál...".
Bez jeho jména v popředí by se vystoupení neodehrávalo v Kongresovém centru a rozhodně by nepřilákalo takovou pozornost. Koncert už byl dopředu "odsouzen" plnit úlohu společenského setkání a srazu režisérových fanoušků, kde se jen tak mezi řečí odehraje trocha jazzu.
Naštěstí se tyhle obavy nenaplnily úplně; nakonec se i útroby komunistického mastodonta staly jazzu celkem vlídnými. Přesto byl první pohled na jeviště trochu smutný. Šestice muzikantů skromně sesazená kolem praktikáblu na bicí jakoby se na scéně ztrácela; vizuální ne-dojem jen podtrhovalo to, že se vlastně nikdo pořádně nehnul.
Po rozmáchlých gestech starých jazzmanů nebylo památky, ani skvěle zahraná hudba stačit nemohla. Smutné bylo, že chyběla alespoň špetka humoru, který neodmyslitelně patří nejen k jazzové hudbě starého New Orleans, ale hlavně k drobnému chlapíkovi, kvůli kterému - a o tom není sporu - tam všichni byli.
Pytlové manšestráky vesele hnědé barvy s pasem až na hrudi, košile s kapsami a vyhrnutými rukávy - Woody Allen prostě vypadal přesně tak, jak si ho představujeme a jakého ho chceme mít. Domácky ležérní oblečení i účes, brýle trochu na stranu, nenápadné chování, žádné promluvy, jen štrachání v kufříčku a výměna plátků. Nijak se od svých přátel neodlišoval, nijak se nad ně nevyvyšoval.
Hudebník je z nich ostatně - jak přiznává - daleko nejhorší. A přece o hudbě to celé mělo být, nebo ne? Stejně tak jako téměř každé pondělí posledních pětatřicet let v newyorském hotelu Carlyle, kde Allen se skupinou hraje. Tedy když zrovna netočí film v zahraničí nebo nejede s New Orleans Jazz Bandem na turné.
Jenže útulné prostředí staré hotelové kavárny nemůže nahradit beztvarý sál Kongresového centra. Jistě, existují jména, která dokázala svým charismatem scénu bývalého Paláce kultury ovládnout tak, že návštěvníci zapomněli kde sedí - naposledy Tom Waits. Jenže pro víc než sedmdesátiletého Allena a ještě daleko starší hudbu z New Orleans to byl nadlidský úkol.
Publikum sice tleskalo po každém náznaku sóla, ale byla v tom jistá křečovitost a přehnaná uctivost. Po pár desítkách minut došlo i na nudu. Kouzlo starého jazzu funguje nejlíp v malých prostorách, v klubech. Neodmyslitelně k němu patří sklenka v ruce, snad i cigareta nebo doutník. Hlavní je ale blízkost hudebníků a vzájemná interakce; a to nezachrání ani nejslavnější neurotik na světě.
Čtěte také: Woody Allen byl u Klause. Pak hrál v Pakulu
Nicméně se závěrečnými přídavky najednou dostalo vystoupení trochu života a s publikem to bylo obdobné. Lidé se seběhli k pódiu, aby se na svou celebritu podívali zblízka, objevily se mobily s blesky i náznaky tance.
Stejně tak si hudebníci na pódiu vzpomněli, že jazz je taky trochu zábava a začali bavit publikum i sami sebe. Milá byla vložka malé Allenovy dcerky Bechet, která vylezla s hudebníky na scénu, udělala dva tři taneční kroky a běžela se schovat tátovi za kalhoty.
Určitě je dobře, že pražské publikum mohlo vidět koncert Woodyho Allena a jeho přátel ve stejné podobě, jako hrají obyčejně. Že nedošlo na trapnosti, že hudba nakonec byla to hlavní, a navíc autentická; Woody Allen a jazz k sobě neodmyslitelně patří.
Přitom si určitě skoro každý divák přál, aby mistr udělal "něco". Dal signál, jestli je to celé hra a pokračování jeho filmů jinými prostředky. Pomohl najít odpověď, jestli se hraní s přáteli proměnilo ve výprodej intimity, jestli to byla dokonalá ukázka sugesce nebo jsme dostali praktickou lekci na téma: Jak nás ovlivňuje image a brání nám vnímat věci bez předsudků.
Ten rozpor byl vlastně největším napětím sobotního koncertu a zůstane už navždy nerozhodnutý - stejně jako je „ zhola nemožné objektivně vnímat vlastní smrt, a ještě přitom udržet melodii".
Jisté je, že pro spoustu fanoušků Woodyho Allena právě toto byla jediná příležitost, jak svého oblíbence spatřit na vlastní oči. Vlastně podle obecných měřítek šlo o celkem povedenou akci. Návštěvníků přišlo dost, tleskalo se hojně.
Jen to občas připomenulo bizarní scénky z jeho filmů a vyvolávalo ony neodbytné otázky, jak by to okomentoval se svým břitkým postřehem Woody Allen, kdyby s námi seděl v hledišti.
New Orleans Jazz Band. Eddy Davis (banjo, hudební režisér), Woody Allen (klarinet), Simon Wettenhall (trumpeta), Jerry Zigmont (trombón), Conal Fowkes (piano), Greg Cohen (basa), John Gill (bicí). Praha, Kongresové centrum, sobota 20. prosince 2008. Pořádala agentura WTF Entertainment.
