Česko poprvé zmámil hlas Cassandry Wilson

Kultura Kultura, Red Kul
31. 10. 2009 22:55
Zpěvačka v sobotu zazpívala na Strunách podzimu
Foto: Aktuálně.cz

Praha - Na festivalu Struny podzimu Česko poprvé naživo slyšelo kontraalt americké zpěvačky Cassandry Wilson. Světová vokální jednička v jazzu a okolí, jež elegantně a osobitě prolíná styly a žánry, vystoupila v sobotu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Doprovodila ji pětičlenná kapela Reginald Veal (kontrabas), Herlin Riley (bicí), Marvin Sewell (kytara), Jonathan Baptiste (klavír) a Lekan Babalola (perkuse).

Páteří koncertu bylo album Loverly oceněném Grammy. Letos čtyřiapadesátiletá umělkyně z mississippské Delty se na něm se vrací tam, odkud vyšla - k jazzovým a bluesovým standardům, které zná od dětství. Navíc si k nahrávání symbolicky pronajala dům v rodném městě.

Foto: Aktuálně.cz

Mezi písněmi z 30. až 50. let - které měli v repertoáru zpěváci a zpěvačky od Nata Kinga Colea po Franka Sinatru a od Billie Holiday po Barbru Streisand - nechybí ani muzikálová Wouldn´t It Be Loverly z My Fair Lady, jež dala desce název; na druhém pólu alba je slavná bluesová St. James Infirmary.

Zpěvačka s titulem "královna vokálního jazzu" se narodila v roce 1955 v muzikální rodině v Jacksonu v Mississippi. Po zastávce v New Orleansu, kde pracovala například s Ellisem Marsalisem, se vydala do New Yorku.

Tady zapadla do společenství M-Base, kde se provazovalo vše od funku až k free, a začala vydávat sólová alba; čistě jazzová, ale už tehdy ozvláštněná coververzemi. Kdo zná její temný sametový hluboký hlas, byl by překvapen, do jakých výšek se pouštěla.

Po desítce alb ale poodstoupila od dosavadní tvorby. Propojila své muzikální kořeny s  intelektem New Yorku i s reflexí dějin populární hudby a vydala se na území mezi jazzem, blues, folkem a srozumitelností velkých písní.

Ani to nemusí být výjimečné, málokdo však spojuje hudební odkazy a inspirace tak přirozeně i suverénně. Na prvním opravdu hvězdném albu Blue Light Till Dawn z roku 1993 šla Wilsonová zpátky až k dřevnímu bluesmanovi Robertu Johnsonovi, vedle něj pak uvedla folk Joni Mitchellové.

Tady poprvé nabídla publiku vybroušený styl založený na dokonalém vokálu a decentní instrumentaci. A publikum mimo jazzovou komunitu na to uslyšelo: zpěvačka postupně vystoupala až na vrchol popularity, aniž se vzdala osobitosti.

Čtěte také:
Královna na křídlech mytického ptáka

Každé další album se pak něčím odlišuje. Někdy je popovější, jindy se vrací ke kořenům nebo bluesové tóny podpoří elektronika.

V roce 1999 věnovala celé album hudbě Milese Davise. Diskem Traveling Miles koncentrovaně připomněla to, co dělá na všech svých deskách: že velcí muzikanti měli vždycky chuť sáhnout po "megahitu" a vyslovit jej nově a za sebe.

To platí i pro její sdělný repertoár nového milénia, kam se vejdou prastaré bluesové písně stejně jako coveverze popových hitů od U2, Dylan, Stinga, Vana Morrisona, Neila Younga nebo Cyndi Lauper. Tak  jak je shrnuje letošní výběrová deska Closer to You: The Pop Side.

 

Právě se děje

Další zprávy