Na příběhu židovského imigranta, který miloval jazz, uprchl z nacistického Německa a záhy v USA založil nejznámější jazzovou značku všech dob, je postaven dokumentární film nazvaný Blue Note Records: Beyond the Notes. Včera ho uvedl pražský Světozor, nyní jej streamují on-line videotéky Amazon nebo iTunes.
Uspokojí jazzové posluchače, kterým srozumitelně vypráví "příběh Blue Note", i ty, kdo hledají společenský přesah. Má to jediný háček: ve snímku převládá, jak Blue Note vnímá sebe sama, a některé souvislosti scházejí. Včetně té, že "imigrantských labelů" byla v Americe spousta. Vždyť konkurenční Atlantic Records založil turecký rodák Ahmet Ertegun a bluesové Chess Records provozoval polský žid Leonard Chess. V tomto ohledu nebylo Blue Note výjimečné.
Čím naopak ano: stalo se synonymem silné umělecké vize, kontinuity a špičkové kvality, značkou, která desítky let zachycovala, kam se jazz vyvíjí. Od swingu a prvních osobitých instrumentalistů typu Sidneyho Becheta, přes bebop, hardbop a free až po moderní, vysoce improvizovanou tvorbu kvarteta Waynea Shortera.
Právě jeho, stejně jako klavíristu Herbieho Hancocka, švýcarská autorka filmu Sophie Huberová zpovídá při natáčení ve studiu s hvězdami současného Blue Note. Pamětníci na plátně střídají současníky, černobílé archivní záběry doplňují barevné šoty ve vysokém rozlišení. Na historii se dokument zaměřuje pochopitelně: Blue Note je na ní existenčně závislý, podle loňské účetní závěrky prodeje a streamy remasterovaných starých nahrávek tvoří tři čtvrtiny příjmů. Film nadto vznikl u příležitosti letošního 80. výročí založení firmy. Jistě tak trochu s myšlenkou, že posilní prodeje nahrávek, triček, hrnečků a tak dále.
Útěk před Hitlerem
Alfred Lion a Francis Wolff byli židovští kamarádi z předválečného Berlína, nadšenci do jazzu, tedy hudby, kterou nacisté po nástupu k moci začali omezovat stejně jako práva židů.
Že se po emigraci do USA rozhodli Lion a Wolff spolupracovat s černými muzikanty, kterým převážně bílé nahrávací společnosti nedávaly tolik příležitostí, asi mělo i společenský rozměr. V základu Blue Note stálo přesvědčení, že původ, vyznání ani barva pleti nejsou podstatné. A židovští uprchlíci mohli cítit spřízněnost s černochy, zesměšňovanými nacisty a v segregovaných USA stále nerovnoprávnými. Hlavně se jim ale líbila jejich muzika.
První přijel Lion, který v lednu 1939 natočil dva boogie-woogie pianisty po jejich koncertu v newyorské Carnegie Hall. Přestože byl obchodník, na vydání desky neměl dost peněz. Musel si půjčit: od muzikanta a levicového novináře Maxe Margulise, toho času píšícího pro deník, jenž měl v logu srp a kladivo. Jeho angažmá bylo krátké, sice Blue Note zaregistroval a získal pro něj první licence, brzy nato se ale podílu vzdal. Žádný div, že se mu film nevěnuje.
Na podzim 1939 za Lionem do Ameriky přicestoval kamarád Wolff, prchající z Německa už za dramatických okolností: gestapo mu prohledalo byt, obtížně sháněl vízum. Ze Švédska odplul už poté, co wehrmacht vpadl do Polska.
Hned po příjezdu se ubytoval v Lionově skromném bytě a od té doby byli obchodní partneři: Lion dohlížel na tvůrčí záležitosti, Wolff na finance a provoz. Okamžik, kdy ze starého rozhlasového interview zní jejich hlasy, patří k nejsilnějším okamžikům filmu.
Štěstí měla jejich Blue Note hned první rok, kdy se nahrávka Summertime klarinetisty a saxofonisty Sidneyho Becheta stala prvním prodejním hitem. V dalších letech následovalo ještě několik podobných, ale nikdy jim nešli vstříc. Nevydávali jazz kvůli penězům. A z těch, které utržili navíc, dopláceli na dobrodružnější, komerčně méně atraktivní tituly.
Dbali na kvalitu. Zkraje začali místo desetipalcových desek natáčet na delší dvanáctipalcové, do té doby vyhrazené klasické hudbě, aby dali muzikantům víc prostoru k improvizaci, možnost plněji se vyjádřit.
Při natáčení jim poskytovali nejen jídlo i pití, ale také dost času nabrat každou kompozici vícekrát. Pokud něco nebylo dost dobré, prostě to nevydali.
Film většinu naznačí, všechno samozřejmě říct nestihne. Třeba že Blue Note byla první nahrávací společnost, která muzikantům proplácela i zkoušky, jak vzpomínal saxofonista Benny Golson.
Klíčové bylo, že firma povzbuzovala autorskou tvorbu: nechtěla nové interpretace starých šlágrů. Od začátku také tvořila komunitu. Ti, kteří natáčeli desky pod vlastním jménem, účinkovali na nahrávkách jiných jako doprovazeči. A kdo už měl jméno, jeho váhou upozorňoval na debutanty. Vydavatelství tak stmelovalo kolektiv. Jeho pověst sílila. Posluchači se naučili, že když někoho vydává Blue Note, stojí za poslech.
Alfreda Liona si muzikanti vážili. Do tvůrčího procesu jim zřejmě příliš nezasahoval. Nevysedával v kanceláři, naopak večer co večer obrážel kluby. Leckoho objevil: třeba talentovaného, až dnes zpětně doceněného klavíristu Herbieho Nicholse, který pro Blue Note natočil většinu toho, co stihl vytvořit za svůj krátký čtyřiačtyřicetiletý život.
Produkci Blue Note lze dělit podle dekád či stylů. V prvních letech ještě stihla poslední éru swingu, silná byla při nástupu bebopu i později.
Odvážné se zpětně jeví, jak Blue Note už roku 1947 poskytl příležitost klavíristovi Theloniu Monkovi, toho času opovrhovanému za neobvyklou techniku hry. V průběhu pěti let pro firmu natočil víc než třetinu všech svých skladeb, přestože měly špatné prodeje. Blue Note věděl, co dělá: dnes je Monk považován za jednu z nejvlivnějších jazzových osobností 20. století. Film to zdůrazňuje, stejně jako se věnuje další stylotvorné osobnosti, bebopovému pianistovi Budu Powellovi.
Nejúspěšnější éra nastala na přelomu 50. a 60. let, kdy Blue Note poslalo na trh stěžejní nahrávky bubeníka Arta Blakeyho a jeho skupiny Jazz Messengers, přelomovou desku Blue Train saxofonisty Johna Coltranea, první alba klavíristy Herbieho Hancocka nebo Speak No Evil, sólový debut saxofonisty Waynea Shortera. Všichni svou kariéru v té době spojili s Blue Note.
Film je samozřejmě nemůže vyjmenovat všechny, přesto by si vedle klavíristy Horace Silvera či trumpetisty Clifforda Browna alespoň zmínku zasloužili tenorsaxofonista Stanley Turrentine, varhaník Dr. Lonnie Smith nebo saxofonista Sonny Rollins, který pro Blue Note natáčel osm let.
Ten slavný zvuk
Záslužně se zato snímek věnuje nahrávacímu technikovi Rudymu Van Gelderovi, který od 50. let formoval to, čemu Američané říkají "Blue Note sound".
Přesně to popsat asi nejde, každopádně na svou dobu Gelder muzikanty natáčel zblízka, nahlas, skvěle snímal zvuk bicích. Prý v hlavě nosil, jak kapela zní naživo, a snažil se to na desce zreprodukovat. Ostatně právě Gelder roku 1954 nasnímal vystoupení kvinteta Arta Blakeyho v newyorském klubu Birdland, dodnes jeden z nejslavnějších jazzových koncertních záznamů.
Celá 50. léta studiová produkce Blue Note vznikala v domě Gelderových rodičů, teprve roku 1959 bylo otevřeno studio v New Jersey, autem zhruba dvacet minut z Manhattanu. "Když tu budovu lidi poprvé viděli, mysleli si, že je to kostel," vzpomíná ve filmu Gelder na studio, které kvůli akustice záměrně navrhl do výšky třípatrového baráku.
Jiné vzpomínky si divák doplní odjinud: třeba že Gelder se ve studiu zásadně dotýkal mikrofonů v bílých rukavičkách a kolem techniky chodil po špičkách. Už ale neměl to srdce, aby sekýroval hudebníky, a tak jen mlčky sledoval, jak jim při každém natáčení na mikrofony padá popel z cigaret.
Dnes jsou to tři roky od chvíle, kdy Gelder umřel: film je patrně jedním z posledních, který ho zachytil.
Když tančil, bylo to jasné
V době, kdy Blue Note natáčel v novém studiu, už měl také dávno zavedený image, "vizuál". Spolumajitel Francis Wolff při každém natáčení pořídil desítky černobílých fotografií, které pak na obaly desek upravoval výtvarník Reid Miles.
Často volil extrémní výřezy. Vybíral fotografie, na kterých byl lídr kapely sám, zabraný do hraní či úvah, leckdy v ostrém kontrastním světle. To vše Miles doprovázel hravou, moderní, výraznou grafikou, na kterou Blue Note dodnes navazuje a užívá ji na plakátech, tričkách či zápisnících Moleskine.
Pro film je to klíčové: ukazuje, z jakých snímků vznikly obaly nejslavnějších desek, a jejich rychlým střídáním udržuje svižné tempo. Klavírista Herbie Hancock a saxofonista Wayne Shorter před kamerou vzpomínají, že když Francis Wolff při natáčení přestal fotit a začal komicky tančit, znamenalo to, že tenhle záznam se ocitne na desce.
Už méně času film věnuje situaci, která nastala koncem 60. let. Tehdy, v době rozmachu rockové hudby, se jazz krátce ocitl na druhé koleji. A především majiteli Alfredu Lionovi začalo selhávat zdraví. Po mrtvici firmu prodal, čímž slavná éra skončila. Blue Note pak několikrát změnil majitele, po skonu Francise Wolffa v roce 1972 se navždy změnil a několik let nato upadl do totální hibernace.
Velký návrat
Kdyby film Blue Note Records: Beyond the Notes vznikal před 20 lety, nejspíš by se rozsáhleji věnoval tomu, co následovalo roku 1985: nový majitel do čela skomírající značky jmenoval zkušeného Bruce Lundvalla, jazzového ctitele a někdejšího prezidenta konkurenční Columbia Records, který jazzové vydavatelství obdivuhodně postavil zpět na nohy.
Hned roku 1985 u příležitosti comebacku Blue Note uspořádal koncert v New Yorku, na nějž zaangažoval dávné i nové hvězdy. Vznikla deska i tříhodinový dokument, z toho však nový film skoro nečerpá. A už vůbec nezmiňuje, jak pak Lundvall k Blue Note přivábil novou generaci muzikantů.
Jména zpěvaček Cassandry Wilsonové a Dianne Reevesové, trumpetisty Terence Blancharda, klavíristy Michela Petruccianiho nebo tria Medeski Martin & Wood, kteří pro Lundvallův Blue Note natočili některé ze svých nejlepších alb, ve snímku nepadnou, nebo jen tak prosviští.
Lundvall byl přitom stěžejní osobnost, zkušený manažer, který uměl jednat s korporátem, zároveň ale netlačil na pilu. Neusiloval v první řadě o výdělek, byť o něj samozřejmě stál. Ctil hráče, dopřával jim podobnou míru tvůrčí svobody jako kdysi zakladatelé firmy.
Měl proslulý čich na talenty: pianistu Gonzala Rubalcabu si letěl poslechnout až na Havanu. Protože kvůli tehdejšímu americkému embargu na Kubu mu nemohl poskytnout smlouvu, zařídil to s účetními tak, že Rubalcabu formálně vyplácela japonská pobočka.
Stejně slavná, do filmu ovšem už zařazená, je historka, jak si Lundvall začátkem tisíciletí vyposlechl tehdy neznámou barovou pianistku a zpěvačku Noru Jones. Vsadil na instinkt. Když mu zazpívala, na místě jí nabídl smlouvu.
Z její hitové desky Come Away With Me, které se celosvětově prodalo přes 30 milionů kopií, pak Blue Note několik let sanoval méně komerčně úspěšné interprety. Přesně jako to kdysi dělali Alfred Lion s Francisem Wolffem.
Hiphopové tlačení na pilu
Víc prostoru nový film věnuje producentovi Blue Note Michaelu Cuscunovi, kterého právě Lundvall kdysi pověřil oprašováním, hledáním a znovuvydáváním starých nahrávek.
Letos sedmdesátiletý Cuscuna je respektovaná figura s mimořádnou pamětí, ve filmu částečně hovoří jako historik. Pořád je to ale "muž zevnitř" firmy, což se v poslední čtvrtině snímku ukazuje jako problém. Blue Note měl nad jeho vyzněním zjevně kontrolu, a tak ho vytvaroval do podoby, kterou teď potřebuje.
Místo aby dokumentaristka nechala doříct souvislosti jazzové kritiky, pustila ze záznamu dnes již nežijícího Nata Hentoffa nebo na kameru vyzpovídala současníky typu Natea Chinena, rozvíjí kostrbatou tezi o tom, že nahrávky Blue Note stály v základu současného hip hopu.
Ano, hiphopeři jako trio A Tribe Called Quest často samplovali z desek Blue Note a dnes pro firmu natáčí kupříkladu klavírista Robert Glasper, který jazz fúzuje s hip hopem, funky nebo rapem. A je úspěšný.
Když se ale film snaží naznačit, že Blue Note tak nějak stojí v centru této scény, působí křečovitě. Vysloveně komická je pak pasáž, kdy divákům před očima běží videoklipy rapera Kendricka Lamara, aniž by padla zmínka, že ten přece vydává na značce Top Dawg.
Tímhle směrem se dnes Blue Note orientuje, nic proti. Ale když dokument vrcholí marketingovými větami Roberta Glaspera o tom, že "Thelonius Monk byl první hiphopový klavírista", zní to všelijak. Je logické, že se Blue Note snaží oslovit novou generaci posluchačů. Ale nemusel by ji podceňovat.
Přitom jiný konec se nabízel: dnes vydavatelství už sedmým rokem zažívá další, "třetí éru", kdy v jeho čele stojí respektovaný Don Was. Někdejší baskytarista Boba Dylana a producent nahrávek Rolling Stones nebo Bonnie Raittové, jinak ale jazzový nadšenec, uctivě rozvíjí tradici. Z filmu se nedozvíme, že k Blue Note v uplynulých letech znovu přivedl legendy jako saxofonisty Waynea Shortera a Charlese Lloyda, varhaníka Dr. Lonnieho Smithe, z mladších zpěváka Gregoryho Portera či úplně čerstvě kytaristu Billa Frisella.
Don Was sice na kameru průběžně hovoří o historii, jeho vlastní působení ale snímek pro samý hip hop opomíjí. Tuto část bude jednou muset odvyprávět někdo jiný. Však příběh Blue Note zdaleka nekončí.
Blue Note ve filmu
Historii jazzového vydavatelství Blue Note se věnovalo už několik filmů. Zřejmě nejlepší zůstává půldruhé hodiny dlouhý televizní Blue Note: A Story Of Modern Jazz, který roku 1997 natočil Julian Benedikt a dnes se dá sehnat na síti. To naopak není případ teprve loňského It Must Schwing: The Blue Note Story, který se k českým divákům zatím nedostal.
