Praha - Mick Harvey už třicet let bez touhy být v centru pozornosti formuje scénu, která se přes ošklíbání trendomilů jako jedna z mála neustále těší silné potenci. Vytváří prostor a zvuk všech, kteří se tak či onak k početné partě povětšinou ve špičatých botách a oblecích navlečených Australanů hlásí.
Od raných dnů s mladicky rozcapenými Boys Next Door a posléze stylotvorným pekelným ansámblem The Birthday Party je Harvey šedou eminencí všeho zásadního, co z takzvané australsko-berlínské scény vzešlo. Tak praví nejen po dlouhé době trefné promomateriály; ale klišovitý sentiment po dekadentních osmdesátkách je setsakra málo, proč o něm psát.
Zběsilá léta s The Birthday Party a následná krasojízda s Bad Seeds, které stejně jako Kluky odvedle ukul se spolužákem z výtvarné střední Nickem Cavem, vyústila v totální (sebe)destrukci. Po Caveových zmatečných toulkách po Austrálii bylo jen díky Harveymu znovu zaseto Zlého sémě - spolu Blixou Bargeldem a Barrym Adamsonem.
Ale pořád to byla práce pro druhé. Až v polovině 90. let, po všech těch angažmá, například v kultem opředených Crime And the City Solution, spolupracích s PJ Harvey, Johnem Parishem a zástupem dalších, vydal Harvey dvě sólové desky. Majstrštyk Intoxicated Man coby elegantní zpřístupnění francouzského titána Serge Gainsborougha anglofilnímu publiku i následující, slabší deska Pink Elephants naplno odhalily, za co všechno Harveymu jeho parťáci vděčí.
Pak uplynulo dalších deset let strávených pilováním zvuku Bad Seeds, aktivní producentskou prací a skládáním soundtracků. Ty si teď na dvou souhrnných deskách (Motion Picture Music ´94 - ´05 a Australian Rules) konečně může dopřát i řadový posluchač.
Loňské písňové One Man´s Treasure a aktuální album Two Of Diamonds, které přiváží, už nepředstavují Harveyho natolik bombasticky jako Intoxicated Man. Při výběru převzatých skladeb se spíš zaměřil na intimní nálady písní, přitom ho stejně jako hold vybraným autorům vedla touha vystoupit sám za sebe.
"Chtěl jsem přijít s vlastním postojem k věci. Po všech těch letech s hudbou, kterou vytvářím s někým jiným, jsem chtěl za pomoci písní, které nejsou tak známé, vydat svou vlastní nahrávku."
Většina jemných introvertních skladeb na Two Of Diamonds je od starých známých, (nedocenění The Triffids, The Love Ones, PJ Harvey) nebo těch, které sám spoluvytvářel v rámci Crime And The City Solution a The Birthday Party. Díky tomu je deska naprosto celistvá, navíc oproti One Man´s Treasure de facto nahraná živě s kapelou, kterou v mezidobí poskládal ke krátké koncertní šňůře.
Nepřekvapí, že Harveyho doprovází například okouzlující bicman Thomas Wydler (Bad Seeds, Die Haut ) a na klávesy a kytaru James Johnston - lídr v těchto dnech se znovu probouzejících Gallon Drunk a také nejmladší člen Bad Seeds.
A právě s tímhle ansámblem přijíždí poprvé sólově do Prahy. "Nejprve jsem koncertně se svými sólovkami vůbec vystupovat nechtěl. Bál jsem se situace, kdy budu v centru pozornosti jako zpěvák. Nevěděl jsem, jestli o to vůbec stojím. Nakonec si ale kapela velmi rychle sedla a teď je to jedna velká radost," říká.
O eventuálním dotažení do projektu, jako je Caveův Grinderman, ale dopředu neuvažuje: "Věci beru tak, jak přijdou, až dojedeme turné, třeba něco dalšího vznikne."
Diář má každopádně napěchovaný. V červnu bude natáčet novou desku Bad Seeds, čekají ho další produkce a filmová práce. Když ho potkáte, bude vždycky maximální elegán nejspíš držet v podpaží desky s lejstry s tím, že "řeší nějaký byznys".
Pražský koncert Micka Harveyho je ale svátek hudby, kterou žádný důraz na výdělek nesvazuje. Ve světovém měřítku výjimečný kytarista a majitel zadumaného, v pravém slova smyslu sexy hlasu přijíždí, mimo jiné proto, že "by vydal pět desek a nikdo by si toho ani nevšiml".
Ale i proto, že si konečně našel čas okořenit nabitý hudební životopis něčím, kde hraje i navenek dominantní úlohu. A to je skutečně výjimečná událost
