Londýn - Británie nabízí ideální souznění mediálního světa s obchodní realitou. Co si deklaruje, to má.
Když BBC před měsícem oslovila téměř 150 osobností spojených s hudebním děním, jako jsou novináři z Guardianu, Mojo, NME, i-D, Q, edtoři BBC Radio 1 a MTV nebo organizátoři festivalu Glastonbury, vynesla tahle porota na vrchol zpěvačku Adele.
Teď se její debut pojmenovaný 19 - logicky u devatenáctileté Londýňanky - ocitnul po prvním týdnu prodeje rovnou na špičce britské hitparády. I její singl Chasing Pavements si pořád vede dobře: pro tento týden je druhý za Švédem Basshunterem a jeho Now You're Gone.
Nejvyšší novinkou v singlové hitparádě se pro aktuální týden stalo Ready For The Floor od elektronických studijních typů Hot Chip, jejichž třetí album Made In Dark právě vychází.
Adele - Chasing Pavements
Devatenáctiletou písničkářku Adele, která získala cenu Critics' Choice od Brit Awards ještě dřív, než jí vůbec vyšla deska, média titulují jako novou Amy Winehouse. Začala krátce po maturitě - tedy velmi nedávno - vystupovat sólo i coby předskokanka Jacka Peñate, ale i Jamieho T a Devendry Banharta.
Odtud byl jen krůček k modelu kariéry, který předloni definovala Lilly Allen: rostoucí počet kamarádů na MySpace zajistil zájem médií a díky nim následovala smlouva s labelem XL.
"Adele si nevymáhá pozornost. V centru těch mnoha modřinami lásky poznamenaných písní je umělecky koncentrovaná poklidnost," píše v pětihvězdičkové recenzi deník Guardian. "19 má už několik týdnů na repeat a bude tam předpokládám i po zbytek roku," dodává autor.
"Její písničkářství ještě není zcela vyspělé," staví se k albu skepticky Independent. "Singl Chasing Pavements vyniká, ale jinak je tu příliš mnoho zaměnitelných balad."
Ukazuje to na tradiční průběh nových vln a tentokrát to znamená, že surfování na zpěněném hřebenu Amy Winehouse bude ještě pokračovat.
Čtěte také: BBC hledala zvuk roku 2008. Našla maturantku a servírku
Zvlášť, když si zpěvačka Duffy - kterou BBC vybrala po Adele jako druhé jméno hodné sledování v roce 2008 - libuje v téměř identickém retru.
Kombinace písničkového jazzu, blues a soulu ze 60. let se tak vrací v úporné totalitě, kterou už těžko lze pokládat za zdroj citací, ale spíš za opětovné uchopení formule. Cosi jako další písničky ze Semaforu.
Což je pochopitelná touha lyrické devatenáctky ve svetru i znak trendu, který by za opravdovostí běžel na konec světa i času.
