Autorem biografie je filmový kritik časopisu Time a plodný filmový historik Richard Schickel, který v roce 1995 o Kazanovi natočil dokument A Director´s Journey. Schickel se zamýšlí především nad tím, že Elia Kazan, který zemřel před dvěma lety, nebyl americkou společností plně rehabilitován ani 50 let od chvíle, kdy stál v roce 1952 před McCarthyho Výborem pro neamerickou činnost, kde udal několik dalších levicově orientovaných osob, za což si vysloužil pohrdání hollywoodské společnosti.
Informace z knihy
Schickel v knize píše, že Kazan udal své kolegy spíše proto, aby se sám zbavil nařčení z neamerické činnosti a pokračuje: "Rozhodně nepočítal s tím, že se jeho jméno bude navždy spojovat se zrazením přátel a stejně tak i principů." Schickel se ve své knize podrobně zabývá Kazanovým případem a poznamenává, že Kazan trpěl mnohem větším pohrdáním americké společnosti než většina dalších umělců, kteří se dostali do stejné situace. Podle Schickela si Kazan zaslouží být zapamatován spíše kvůli svým filmům, než kvůli své staré zradě, kterou navíc učinil pod nátlakem
McCarthyho komise
Americká obava ze vzestupu komunismu v Evropě vedla na přelomu 40. a 50. let k hysterickým reakcím. Ústřední postavou "honu na komunisty" se stal americký senátor Joseph Raymond McCarthy, který inicioval vznik vyšetřovací komise s eufemistickým názvem Výbor pro potírání neamerické činnosti. Podezřelí předvolaní před tuto komisi se museli vyslovit ke své politické minulosti a upozornit na další podezřelé osoby. To ovšem vedlo v silně konkurečním hollywoodském prostředí často k vyřizování osobních účtů. Vznikla také takzvaná "černá listina", seznam levicově orientovaných umělců, s nimiž nebylo radno spolupracovat. Mezi spíše levicově orientovanými umělci bylo ale současně každé udání dalšího "levičáka" vnímáno jako zrada, což se stalo osudným i Kazanovi.
Klasické filmy Elii Kazana
Paradoxní je, že Elia Kazan natočil právě v 50. letech své nejznámější filmy, které jsou dnes klasikou americké kinematografie. Stačí jmenovat filmy Tramvaj do stanice Touha (1951), Viva Zapata (1952), V přístavu (1954) či Na východ od ráje (1955). Kazan režíroval řadu sociálně kritických filmů a adaptací literárních předloh i divadelních děl. Je držitelem dvou Oscarů za režii a v roce 1999, tři roky před svou smrtí, byl oceněn i Oscarem za celoživotní dílo.
