Karlovy Vary - Na zdejší festivalové soutěži nebývají žánrové či lehčeji laděné snímky příliš obvyklé, stejně jako jinde ve světě. O Křišťálový globus se pravidelně ucházejí depresivní sociální a psychologická dramata ze současnosti.
Zaujme proto, když jsou hned první den v programu nasazeny dva snímky, které nevykazují velké umělecké ambice a "vyšší úroveň" mají krytou hlavně tím, že jsou oba natočeny "podle skutečných událostí".
To je ovšem docela zákeřná formulka. V případě prvního snímku, dánského kriminálního dramatu Ukrutně šťastni, jde spíše o mystifikační chyták, a v případě italské snad-komedie Kam doskáče ranní ptáče jen trapná omluva.
Ukrutně šťastni podobně jako jiné severské filmy těží z toho, že tamější krajina a lidé působí, jako by se na nich nepodepisoval čas. Příběh by se mohl odehrávat téměř kdykoli od poloviny 20. století do současnosti.
Ono zamrzlé bezčasí a líně pošmourná nálada umožňují uvést děj bizarní historkou o dvouhlavém teleti a naplnit prostor podivíny, kteří vytvářejí jakýsi kafkovský pinball - hrací stůl, na němž se hlavní hrdina odráží jako kulička mezi překážkami.
Mladý policista Robert je z Kodaně kvůli zamlčenému průšvihu poslán do zapadákova v jižním Jutsku. Bere prášky na předpis, ale zdá se, že příliš nezabírají, neboť kolem něj se dějí podezřelé náhody. Ač měl nedávno problémy se ženou, nyní musí řešit případ domácího násilí a nechtěně se stane vrcholkem láskyplně nenávistného trojúhelníku mezi mírně potřeštěnou femme fatale a jejím surovým manželem.
Namísto toho, aby působil coby ochránce práva, tak se brzy zaplete do několikanásobného zločinu a prvotní idealismus vymění za praktiky místních, kteří všechny problémy topí v močále.
Režisér Henriku Rubenu Genzovi se daří udržovat napínavou a sychravou atmosféru tím, že rytmus a záběrování kopírují vnitřní stav hrdiny, jeho počáteční neklid, postupnou dezorientaci v prostředí, vzrušené chyby i konečnou apatii.
Mírně zarostlému, nicméně vnitřně jemnému a redfordovsky fešnému hrdinovi ani příliš nesedne policejní uniforma a jeho existence působí kontrastně vzhledem ke světu, v němž se pohybuje.
Ukrutně šťastni je velmi dobře natočený, nicméně trochu mechanicky osudově vykonstruovaný film, jehož žánrová čistota těží z toho, že se odehrává na modelově mystickém, odlidštěném, poloreálném a civilizací řídce osídleném místě.
Zkrátka, film tohoto druhu a úrovně může natočit ledaskdo v ledasjaké placaté krajině. Kdyby Robert nebyl takový sympaťák, vůbec bych se nedivil, kdyby šlo o slabší kousek z dílny bratří Coenů, kteří jinak preferují ještě o něco větší outsidery.
O zařazení Ukrutně šťastných do soutěže mohl rozhodnout i loňský úspěch filmu Severní blata, který překvapivě vyhrál hlavní soutěž. Jaké kroky však vedly dramaturgy k zařazení příšerně dutého italského snímku Ranní ptáče dál doskáče do HLAVNÍ soutěže, zůstane zřejmě věčnou záhadou.
Jindy by taková břečka sotva obstála i ve vedlejším programu. Životopis rozhlasového spíkra Marca Bambiniho je tak fádní už ve svém základu - příběh užvaněného pitomce, který prosází spoustu peněz na dostizích a není schopný splácet dluhy - že by musel být pojat mimořádně originální formou, aby se vyšvihl nad průměr.
Režisér Francesco Patierno se ovšem nevzmohl na víc než výběr typově odpovídajících herců. Bambini vycházející hvězdy Elia Germaniho je klukovsky útlý, freneticky freakovitý typ páska z diskoték, většina ostatního osazenstva jsou kolotočársky olezlí macho Taloši a dívky vyhlížejí naštěstí aspoň půvabně.
Jenže vyprávění vedené v první osobě komentářem mimo obraz, se zastavováním děje a rozvíjením několika alternativ vývoje, příliš nevyužívá svůj potenciál. Film lze v zásadě popsat jako italského Kamaráda do deště, kde je hlavní hrdina natolik otravný a bez jakéhokoli pižma, že ani nemá onoho kamaráda, ani dívky. Nijak zvlášť stylizované obrazy ilustruje ubíjející italský popík a dobové rádiové hity.
Je téměř podezřelé, že by populární spíkr, který není gay, vedl tak asexuální život. Náznaky, že by za to mohla jeho stravující hráčská vášeň, ale nejsou příliš přesvědčivé - děj je totiž propracovaný zhruba tak, jako když šimpanz bonobo nakreslí kolečko a vyzdobí ho tečkami.
Nepochopitelným také zůstává, čím měl být Bambini - tento druhý odvar z ponožek Leoše Mareše - vtipný a poutavý pro posluchače onoho velkoplošného milánského rádia. Nebo je italský humor stejně specifický jako například humor německý a příslušník jiného národa ho nemůže pochopit?
Není důvod, proč hrdinovi fandit, litovat ho či o něj vůbec projevit zájem. Nezaslouží si vůbec nic. Kam se hrabe na Sagvana Tofiho…
Celková umělecká hodnota Ranního ptáčete je nulová, zábavnostní tak za půl bodu. Jestli se chtěli tvůrci poučit, jak správně zobrazit nesympatického hrdinu, mohli se dnes zeptat na tiskovce Roberta De Nira na filmy, které dělal se Scorsesem.
