Půlhodinový snímek Kde lampy bloudí přibližuje slavnou zpěvačku navlečenou do slušivé železničářské uniformy, jak odbavuje vlaky a jen ve volných chvílích pražským podzemím spěchá na svá večerní vystoupení.
Kohákův paradokument vychází ze svérázné teorie, že cesty zpěváků se vpodvečer kříží právě v pražském podzemí.
"Zpěvem se nikdy nikdo neuživil, proto měli vždycky všichni zpěváci ještě jedno civilní zaměstnání," přiznává ve filmu Hegerová.
A dodává, že tak to bylo odnepaměti. "Mnoho zpěváků se za to stydělo a stále stydí, proto používají nejrůznější převleky a masky. A také proto se za první republiky vyvinula soustava podzemních chodeb, kudy všichni interpreti přecházejí ze svých civilních zaměstnání na koncerty. Navíc je nikdo neobtěžuje a vyhnou se dopravním zácpám."
Hegerová tak cestou na koncert na jednom rohu narazí na Pavla Bobka s vepřovou hlavou, jindy zas na Lucii Bílou vyjíždějící zrovna nákladním výtahem na ulici před Lucernou. A z vystoupení zase temnými chodbami spěchá zpátky na své nádraží...
Jiří Korn je zase civilním zaměstnáním myslivec, Marta Kubišová učí v mateřské školce a Josef Laufer pracuje s rolbou na zimním stadionu.
Dvaatřicetiletý autor filmu Jakub Kohák je držitelem čtyř Andělů za videoklipy pro Tatabojs a Annu K. i řady cen za reklamní tvorbu.
Tato zkušenost je znát i na vtipném snímku, který měl premiéru minulý týden v pražském kině Oko spolu s dvěma absolventskými filmy FAMU: Puritptýzem Lenky Wimmerové a Fobií Michala Nohejla.
Wimmerová vypráví příběh mladé ženy na karlovarském festivalu a diváci její film uvidí v hlavní soutěži srpnového festivalu studentských snímků Fresh Film Fest.
Nohejlova Fobie je na dialozích postavenou absurdní hříčkou o neschopnosti komunikace.
Její autor má stejně jako Kohák zkušenost s tvorbou klipů a reklam; natočil třeba videoklip pro skupinu Sunshine s Jiřím Kodetem v hlavní roli.
Všechny tři filmy vznikly v produkci Bistro Films producentů Petry Ondřejkové a Jiřího Ptáčka, která se od reklamy a videoklipů přesouvá i k produkci hraných snímků.
Vznikl u ní i celovečerní dokument Ničeho nelituji, za který si loni Theodora Remundová odnesla zvláštní uznání poroty z karlovarského festivalu.
Krátké snímky se do kin příliš často nedostávají, Ondřejková by si je ale dokázala představit jako předfilmy: "Nejdříve budu jednat s distributory a pak se uvidí, co dál. Určitě se ale chystáme na festivaly," dodává s tím, že vzhledem k žánrové odlišnosti filmů asi nelze uvažovat o společném uvedení do kin.
