Kolektivní pocit "šílící doby vymknuté z kloubů", jak v textu zazní, se snaží pojmenovat i nová inscenace, kterou v pražském Národním divadle minulý týden uvedli režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský známí jako duo Skutr. Bohužel zůstala v rovině slovních proklamací a výtvarných ornamentů, jež maskují dramaturgickou bezradnost.
Domácí inscenační tradice Shakespearovy tragédie sahá prakticky až k počátkům historické budovy první scény, do 80. let 19. století. Každé nové nastudování hry bylo zároveň svědectvím doby, stejně jako tehdejší umělecké konvence a kondice souboru včetně jeho vedoucích.
Jako poslední tu roku 1999 měl premiéru Hamlet režiséra Iva Krobota v hlavní roli s Vladimírem Javorským. Když se činohry v novém tisíciletí ujal Michal Dočekal, za jeho éry na dánského prince nedošlo - možná kvůli režisérově předešlému působení v Divadle Komedie, které Dočekal v 90. letech spoluutvářel s Janem Nebeským. Jeho originálně přečtený tamní Hamlet se naopak stal symbolem doby.
Ani Dočekalova nástupkyně ve funkci Daniela Špinar se k látce nedostala, neboť těsně před příchodem do Národního uvedla Hamleta ve Švandově divadle, kde jej s přestávkami úspěšně reprízují již deset let. Až nyní se tedy Shakespearova tragédie po téměř čtvrt století vrátila v režii současných uměleckých šéfů činohry Kukučky s Trpišovským a za dramaturgie Jany Sloukové. Ti v anotaci píšou, že "Hamlet bude vždy odrazem své současné doby", čímž potvrzují, že jsou si vědomi jak inscenační tradice, tak nutnosti zaujmout k látce stanovisko z dnešních pozic.
Výsledek jako by však byl pravým opakem záměru. Postrádá jasné téma. Chvilkové nápady, tvářící se jako nové řešení, nejsou domyšlené a leckdy jdou proti smyslu Shakespearova textu, což by nevadilo, kdyby měly oporu v jasně artikulovaném výkladu.
Obvyklou protiváhou mstícího se dánského prince, kterého hraje Pavel Neškudla, bývá vrah jeho otce. Strýc Claudius si chvatně namluvil hrdinovu matku a v jeho motivacích i kontrastním vystupování na veřejnosti oproti soukromí tkví politický náboj hry - který tvůrci mohou, ale samozřejmě nemusí využít.
Proč je však mezi představitelem Claudia, devětatřicetiletým Igorem Orozovičem, a jeho novou ženou Gertrudou v podání Taťjany Medvecké více jak generační věkový rozdíl a co z toho pro oba plyne, by zřejmé být mělo. Bohužel není. Stejně jako proč se z Hamletových vemlouvavých přátel Rosencrantze a Guildensterna stanou princovy dávné kamarádky ze studií v podání Marie Poulové a Denisy Barešové, které v ultrakrátkých sukních cupitají po jevišti na podpatcích.
Závěrečná smrt hrdinova povětšinou mlčícího pobočníka Horacia, kterého hraje Petr Vančura a jenž v duchu Shakespearova textu nese zprávu o Hamletově věci budoucím generacím, zase přichází zčistajasna. Ze zbytku děje k ní nevede žádná logická spojnice. Prospěšná se naopak zdá být redukce epizodních postav do dvou rolí kombinujících hrobníky s vojáky hradní stráže, zobecňujícími lid v podhradí - hrají je Marek Daniel a Jan Bidlas.
Největší otazník se vznáší nad podobou postav ohraničujících inscenaci, tedy ducha mrtvého krále a norského prince Fortinbrase. Zemřelý Hamletův otec, jehož zpodobnil Csongor Kassai, vypadá jako renesanční mág či kouzelník. V černém hávu, s chřestícím bubínkem, zahalen kouřem produkci uvozuje, aby ji následně byl stále přítomen. V jeho postavě na scéně ulpívá smrt.
Další zesnulí se postupně přidávají do královy společnosti a tiše pozorují zbytek dění. Až do chvíle, kdy scénu definitivně ovládne Jakub Gottwald v roli Fortinbrase, kožešinou a prvky zbroje kostýmně adaptovaný do středověkého rytíře či dobyvatele. Jeho vzezření dost těžko obhájí i Horaciem pronesená věta: "Zas zdivočelé hlavy zplodí spousty dalších hrůz."
Výrazná stylizace ducha i norského prince prozrazuje způsob režijního uvažování pomocí výtvarné zkratky, jakéhosi ornamentu. Hamlet v Národním je tím přímo zahlcen, jak dokládá i scénografie.
Větší část scény zaplňuje maketa alžbětinského hlediště, respektive tribuna, v podstatě ale jen masa hmoty bez funkce. Režiséři ji využívají pouze jako vyvýšený druhý plán, z něhož pasivní aktéři sledují ty aktivní, což jsou většinou zemřelé postavy. Ke konci zůstává jen torzo objektu coby prvoplánová ilustrace postupné destrukce všeho a všech.
Nad jevištěm se vznáší zrcadlo ve tvaru ohromné rozety odkazující k době gotických chrámů, ale hlavně topornému a tvůrci již minimálně jednou - v letošní inscenaci Nebezpečných známostí - užitému klišé o divadle jako zrcadle nastavenému světu.
Zrcadlení by mělo duo Skutr raději hledat v textu, významu replik a vztazích mezi postavami. Shakespearův jazyk je výsostně imaginativní, režiséři jej však dekódují ornamentem. Často si neví rady ani s holou dramatickou situací - ti, kdo mluví, jednají, ostatní jim staticky, letargicky přihlížejí.
Hrdinu ztvárnil jindy vynikající Pavel Neškudla, který už se Skutry pracoval v jejich předchozím působišti, pražském Divadle v Dlouhé. Ze své charakteristické nervní naléhavosti a explicitnosti uplatnil v titulní roli jen velice málo. Hamlet emotivně štěká a vrčí, těká z místa na místo, zprofanované repliky mimoděk zahazuje. Nakonec převáží jeho poloha zpovykaného mravokárce, jehož v předem připraveném hrobě zasype hlína. Bude takový Hamlet nesmrtelný, nebo o to ve výsledku vůbec nejde?
Žijeme obklopeni fragmenty a obrazy, které jednou pominou, stejně jako naše těla. Hamlet v Národním divadle však otevírá zásadnější otázku než tu inscenační - a sice zda má být divadlo svědomím dneška, nebo jen estétskou dekorací k pobavení.
Divadlo
William Shakespeare: Hamlet
Režie: SKUTR
Národní divadlo, Praha, premiéry 7. a 8. prosince, nejbližší reprízy 13. a 15. prosince a znovu 19., 20. a 21. ledna.
