Jedna z největších hvězd současné ruské literatury, šestačtyřicetiletá autorka s tatarskými kořeny, se s českými čtenáři znovu setká na témže místě v úterý večer. Z Česka, kam přijela jako host mezinárodní konference k poctě laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva, dále zamíří do Německa a Rumunska.
"Dialog je potřebný a je po něm poptávka," říká Jachina. "Když jsem poprvé v roce 1995 přijela do Evropy, francouzští studenti se mě vážně ptali, zda po Moskvě chodí medvědi. Není možné, abychom o sobě jeden o druhém věděli tak málo. V současné době není z Evropy do Ruska vidět a naopak. To je živná půda pro obnovu stereotypů," dodává.
Spisovatelka žijící střídavě v Moskvě a kazašském Almaty hned vloni v únoru veřejně odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu. "Je brzy dnes hovořit o smíření, když konflikt ještě neskončil, ale není to brzy pro umění. Obecně má ve válce umění více úkolů než v době míru, kromě potřeby zpracovávat aktuální traumata se musí zabývat i dotazem, co bude zítra," věří.
Po invazi ze 24. února 2022 pro ni bylo obtížné pracovat. Psaní na několik měsíců ztratilo smysl, vzpomíná. "Až později jsem pochopila, že sledovat stopy totalitarismu je dnes důležitější než v minulosti, a smysl práce se mi částečně vrátil. Doufám, že dokážu dopsat svůj čtvrtý historický román," říká.
Zatím je autorkou tří oceňovaných próz. V posledním románu Vlak do Samarkandu se vrací k tématu hladomoru v Povolží ve 20. letech minulého století.
V první knize nazvané Zulejka otevírá oči vycházela z babiččiných zkušeností se zatčením a exilem v Sovětském svazu 30. až 40. let. Ve druhém titulu Děti Volhy psala o tragickém osudu povolžských Němců v rané sovětské historii. Všechny tři romány vzbudily polemiku, od chvály po kritiku za pokus o "přepisování" historie.
"Vysvětluji si to tím, že lidé emočně nedebatovali jen o mé knize, ale také řešili svůj vztah k sovětské minulosti. Ve společnosti dozrávala potřeba dialogu a jediné místo, kde se mohl odehrávat, bylo umění. To ale před rokem a půl skončilo," konstatuje Guzel Jachina.
Rodačka z Kazaně vnímá, že v její zemi je dnes odkaz diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina přijímán vlídněji než dřív. "Neospravedlňuji to, ale snažím se vysvětlit, že je za tím přání žít ve velké respektované zemi a touha po sociální spravedlnosti. V mých knihách je můj vztah ke Stalinovi jasný. Je potřeba ho i na legislativní úrovni označit za zločince. V devadesátých letech bylo chybou, že se destalinizace neodehrála na politické úrovni, ale jen v umění," myslí si Guzel Jachina.
Ta na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr.
Roku 2017 vyšel v českém překladu její román Zulejka otevírá oči, který se stal předlohou televizního seriálu. Následující Děti Volhy se rok nato staly druhou nejprodávanější knihou v Rusku, získaly mezi jinými státní cenu Velká kniha a dosud byly přeloženy do 17 jazyků. "Nejenže kvalitně zpracovávají téma německé menšiny v Sovětském svazu, jedná se o velkou, svébytnou prózu s důkladnou vnitřní skladbou, vybroušeným stylem a skoro nekonečnou slovní zásobou," napsalo o románu Aktuálně.cz.
Loni v září nakladatelství Prostor vydalo autorčin třetí román Transport do Samarkandu opět v překladu Jakuba Šedivého, který byl za svou práci tentokrát vyznamenán tvůrčí prémií v rámci Ceny Josefa Jungmanna.
