Každý koncert skupiny Gorillaz na skutečném pódiu před skutečnými lidmi tak trochu rozbíjí zábavnou iluzi fantastického fiktivního světa, v němž tato kapela komiksových muzikantů přebývá.
Hudebník Damon Albarn a kreslíř Jamie Hewlett to při prvních vystoupeních po vydání debutového alba, nazvaného prostě Gorillaz, řešili tím, že ukryli živé muzikanty na pódiu za velké projekční plátno a udělali z nich tak jen pohyblivé stíny na pozadí animovaných výjevů, které se promítaly na plátno.
Hlavně se ale rozhodli omezit živá vystoupení na několik výjimečných akcí. Až v roce 2010 tento přístup trochu uvolnili a vypustili Gorillaz na první světové turné.
Druhé přišlo až letos, takže skutečnost, že kapele, jež se zrodila před devatenácti lety, má za sebou pět studiových alb, Brit Awards i Grammy, trvalo pražské vystoupení tak dlouho, nemusí brát český fanoušek osobně.
Čekání se navíc vyplatilo. Gorillaz přivezli do Prahy jedenáctičlennou kapelu výtečně sehraných muzikantů a vokalistů, kteří se už za plátnem neskrývali. Žádná stínohra. Naopak: virtuální svět komiksových postav, popartových obrazů a abstraktních animací se odehrával na obří projekční stěně za nimi.
Kapelu pak v jednotlivých skladbách doplňovala měnící se sestava koncertních hostí, od těch z masa a kostí, jako je soulový zpěvák Peven Everett nebo rapeři Zebra Katz, Jamie Principle či členové slavné hiphopové party De La Soul, po hosty virtuální - jamajského dancehallového zpěváka Popcaana nebo rapera D.R.A.M.
Jejich hlasy ze záznamu se prolínaly s hlasy a nástroji živé kapely, jejich obraz se prolínal s obrazy animovaných postav. Všechno dohromady bylo součástí komiksové utopie Gorillaz.
Hudba, která odpovídá realitě
Svět Gorillaz byl vždycky dosti pochmurný, přitom však zvláštně aktuální. V renomovaném hudebním magazínu Pitchfork si nedávno všimli, jak výborně se první album v roce 2001 trefilo do temných představ a úzkostí po 11. září, že třetí deska Plastic Beach byla vlastně dobovým soundtrackem ke globální hospodářské recesi a letošní Humanz hezky sedí na absurdní dobu Donalda Trumpa.
Gorillaz ale své temné vize kreslí s komiksovou roztomilostí a podmalovávají je hudbou v rozmanitém stylu, s rytmickou svůdností i silnými melodiemi. A tak se nám v tom apokalyptickém světě vlastně líbí.
K dobrému dojmu na pražském koncertě hodně přispěla radostná energie převážně černošských pódiových muzikantů, kteří - ať už hráli méně profláklé kousky z nového alba, nebo staré hity Last Living Souls, Stylo nebo Clint Eastwood - dokázali dostat osm tisíc lidí v pražské O2 areně do varu.
Celý koncert byl vlastně výjimečnou oslavou černé hudby v mnoha jejích podobách. Oslavou, již inicioval a řídí bílý Brit z Londýna, Damon Albarn.
Ten byl v Praze zpěvákem, dirigentem, impresáriem, multiinstrumentalistou, rockovou superstar, byť je třeba dodat, že zkraje koncertu působil přece jen poněkud unaveně. Jako by se musel překonávat.
Později přiznal, že se během předchozího večera po koncertě v Budapešti pořádně opil a má kocovinu. Boj s únavou a lehce zdrchaný hlas ale dávaly celému spektáklu hudby a obrazů, bezchybnému jako hodinový stroj, punc osvěžující lidské zranitelnosti. A člověk si alespoň mohl říci, že viděl Gorillaz po opici.
Jejich koncert v Praze byl výjimečný zážitek. Euforický výlet do temného světa.
Gorillaz
Praha, O2 arena, 14. listopadu 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 95 %
