Karlovy Vary - Nedělní várka soutěžních filmů k sobě snad ani nemohla být seřazena do vhodnějšího kontrastu. Jak francouzský, tak chorvatský snímek se víceméně věnují témuž tématu - spletitým vztahům mezi muži a ženami.
Tentokrát žádné velké zápletky, vymyšlenosti "co by kdyby" a fantazie. Jen realita všedního dne v současnosti. Ti, kdo chápou film jako zábavný útěk před skutečností, by snímky Skoro celá pravda a Za sklem nemuseli vydýchat.
Čtěte také: Speciál: Aktuálně z Karlových Varů
Nicméně málokdy tak hezky vysvitnou rozdíly mezi dvěma kulturami. To, co je realita v jedné zemi, by byla utopie pro druhou, a naopak realita druhé země by byla noční můrou v první. Francouzský film Skoro celá pravda je laděn spíše komediálně a jeho hektičnost má dosti laškovný nádech. Zato chorvatský snímek Za sklem je hektický nervně, agresivně a zoufale.
Stará, blazeovaná Evropa, která vlastně neví, co jsou to starosti a práce, a výbušný Balkán, jenž už se sice ekonomicky vzmáhá tak, že nerozlišíme interiéry bytů a design aut od Západu, ale lidé tu řeší mnohem bolestnější věci. Jako by po skončení občanské války pořád vedli válku i v soukromí.
Ve francouzském filmu je za hlavní hrdinku žena Anne ve středním věku, která má hodného manžela, dobré místo televizní moderátorky a milostné pletky s bývalým manželem, který je nyní ženatý s její kamarádkou.
Hlavní dilema, jež Anne řeší, spočívá v tom, jak pojmout dokument o jedné málo známé jazzové zpěvačce. Její spolupracovník, homosexuální spisovatel a citlivý profesionální životopisec Vincent totiž nesouhlasí s příliš bulvárním uchopením látky.
Ve filmu jsou všichni kultivovaní, decentní, veletolerantní a trochu prostopášní. V zásadě řeší velké kulové a mají se neuvěřitelně dobře. Herci hrají s profesionální jiskrou v oku a medově nasládlými hlasy. Každé pohnutí vráskou či našpulení rtů je kontrolované s až divadelnickou rutinou. Člověk by s těmito měšťáky možná i klidně jel na dovolenou, povečeřel v luxusní restauraci nebo si za zvuků uklidňující hudby popovídal o posledních přečtených knížkách. Ale zásadní otázka zní, proč se na ty snoby koukat ve filmu?
Chorvatský snímek uvádí na scénu mužského hrdinu, či spíše typického mužského zbabělce, který je natolik zapleten do přediva závazků, povinností, slibů a tužeb, až nakonec dělá jen samé chyby a zároveň se zákonitě cítí vyždímaný a ublížený.
Pětatřicetiletému architektu Nikolovi se rozpadá manželství, protože pro množství zakázek není schopný věnovat se rodině a hlavně má už šest let pletky s kolegyní z práce. Jeho žena přitom znovu neočekávaně otěhotní a posléze potratí. Jak se zachovat co nejlépe, když se situace mění každou chvíli?
Jak pravil na projekci přítomný znalec balkánské kinematografie: režisér Zrinko Ogresta točí filmy plné mužné melancholie a naštvanosti, v níž se zračí něco z typické národní povahy zatížené pocitem "nikdo nám nerozumí". I Ogrestův poslední celovečerák Za sklem této definici odpovídá dokonale, ačkoli je na snímku rovněž vidět, že měl hodně ženských spolupracovnic.
Zatímco francouzský film Sama Karmanna líčí feminitu pohledem "chápavého gaye", chorvatský ukazuje ženy z jejich úhlu pohledu, jenž je ovšem v jádru stejně nakvašený a útočný jaký mají muži.
Herci se ve snímku Za sklem pohybují i mluví maximálně civilně, zdá se až, že nehrají a pouze existují před kamerou, přestože nejsou v žádném případě pasivní a pasivně zaznamenávaní.
Francouzi opět předvedli spíše než psychologickou sondu rádoby oduševnělou hru se zapamatovatelnými citáty typu "milovat můžeš navždy, ale ne vždy", zatímco Chorvaté předvádějí vztahy in medias res, bez obalu, servítek a většina dialogů je krátkým poraněným poštěkáváním.
Francouzi se nakonec smíří, všichni se spolu potkají a dají si skleničku. Každý na někoho něco ví, ale nikdo neví vše a všichni jsou s tímto stavem spokojení a budou se moc vídat v různě permutovaných sestavách i nadále. Pokrytectví maskované za smířlivost a štěstí za nevědomost.
To Chorvaté se rozhádají do krve, odhalí se až na dřeň, všichni pochopí, jak se věci mají, ovšem neusmíří se, rány zůstanou nezacelené a nikdo neví, co bude dál.
Rozhodnutí, který film je lepší, nespočívá v předpokladu "více utrpení = větší umění". Lepší film je ten, který má názor a styl. A v tom mají Chorvaté před Francouzi pro tentokrát navrch.
Zrinko Ogresta hladce propojuje dokumentární snímání s propracovanými kompozicemi, v nichž získává sousloví "za sklem" střídavě metaforický a doslovný význam. Okna, zrcadla i jiné odrazné plochy a rámy umožňují dívat se na svět někdy s odstupem a někdy v hluché izolaci od ostatních.
