Míč udeří o palubovku tělocvičny. Přidávají se další a další balony. V tom staccatu nezní zdaleka jen vůle trénovat a dostat československý basketbalový tým na mapu Evropy. V tom strhujícím rytmu do podlahy buší především touha vzepřít se nespravedlivému toku dějin.

Foto: Falcon

Snímek Zlatý podraz režiséra Radima Špačka, který ode dneška promítají kina, se řadí mezi nejlepší tuzemská sportovní dramata. Pravdivý příběh týmu, který mezi lety 1938 a 1951 bojoval nejen s basketbalisty Švýcarska, USA či Sovětského svazu, ale také s nástrahami hned dvou nedemokratických režimů, je v mnoha ohledech především žánrovým filmem. Má tempo i napětí sportovních snímků, naplňuje oblíbenou formuli o outsiderech, kteří dřou a - skoro - všem to po zásluze natřou. Tvůrci zachycují dynamiku basketbalového mače a navíc využívají toho, že příběh podceňovaného týmu má oporu v realitě.

Když za dramatických okolností nacistického výslechu zemře trenér československých basketbalových nadějí Jaroslav Valenta, jeho píšťalku přebírá kapitán František Prokeš. Ten se nemusí utkat jen s novou zodpovědností nad mužstvem, ale také s otcem, který coby bývalý ministr prvorepublikové vlády chce ze syna mít něco pořádného - spíše právníka než kluka, co se honí za míčem.

Na mistrovství Evropy do Ženevy tým doprovází hrst hlíny z věznice, kde jim zemřel trenér, a také manažer - či lépe řečeno funkcionář - Hrabal, který pro své svěřence najde výhodné ubytování. Ve vykřičeném domě. A tak se jeho "zaměstnankyně" stávají fanynkami československého mužstva a podceňovaný tým veze domů zlatou medaili. Jen František musí za hranicemi nechat dívku, do které se zamiloval.

Radim Špaček se scenáristy Jakubem Bažantem, Jiřím Závozdou a Kristinou Nedvědovou pracují s prvky milostného i sportovního dramatu. Dějiny do tohoto osobního příběhu vstupují nenásilně, byť samotná povaha historie je násilná až až.

Režisér Špaček umí pracovat s detaily. Třeba když si kapitán mužstva bojujícího o medaile musí přelepit roztrženou botu páskou, neboť na náhradní zjevně nejsou peníze, taková drobnost vypoví o situaci a době více než spousta slov.

Zlatý podraz je místy strhující drama o úspěchu podceňovaného týmu, režírované se zručností, kterou obvykle mívají spíše hollywoodské filmy. Jen nesměřuje k jednoznačnému happy-endu. Ne vždy sice obratně kličkuje mezi milostnou a sportovní linkou, Špaček však umí vystihnout atmosféru pomocí obrazu, hudby, střihu. Přitom se vyhýbá přílišnému patosu.

2:21

Zlatý podraz není komplexní historické drama, nýbrž výpravný žánrový příběh, který rovnou měrou dávkuje radost i tíseň. | Video: Falcon

Nastupující komunistický režim není démonizován, jak české historické snímky mívají ve zvyku. Je vylíčen v žánrové zkratce. Stačí vhodný úhel kamery, vynalézavě vybraná hudba a tvůrci mimoděk komentují hrozivou povahu doby, aniž by ji divákům neustále předhazovali pod nos.

Neplatí to stoprocentně, ale zkratkovitá gesta odvahy i slabošství se snáze přijímají v žánrovém filmu než v dramatech, která touží především předat dějinné poselství. Třeba věta "Proti Sovětskému svazu my nikdy protestovat nebudeme", kterou funkcionář Hrabal v roce 1951 zhatí naděje českého týmu na podání regulérního protestu a na možnost dalšího zlatého vítězství, je efektním symbolem uprostřed ryze sportovních emocí.

Zlatý podraz není komplexní historické drama, nýbrž výpravný žánrový příběh, který rovnou měrou dávkuje radost i tíseň. Film o malosti i velikosti, jenž končí temnými tóny. Tóny hymny, která tu zní ve znepokojivě industriální podobě. Jímavý hlas zpěvačky podkreslují drtivé beaty, drtivé podobně, jako když basketbalové míče driblují o podlahu.

Že snímek mnohé vynechává či nechává nedořečené? To je mnohem spíše kvalita filmu, který není učebnicí dějepisu. Byť se milostnou zápletkou prodírá méně zručně než mezi protihráči, značnou část své stopáže míří přímo na koš.