Když za německým režisérem Wimem Wendersem přišli zástupci Vatikánu, zda by nechtěl natočit film o papeži Františkovi, slavný tvůrce neváhal. "Zasáhlo mě, že odmítl krásný palác, že jezdil v použitých toyotách a malých autech a všude chodil ve stejných starých botách," přibližuje Wenders, kterak si ho první skutky nového papeže získaly dávno předtím, než se objevila možnost o něm točit.

Režisér Wim Wenders a papež František. | Foto: MFDF Ji.hlava

Je to vůbec poprvé v dějinách, kdy papež otevírá své dveře filmařům. A Wenders, autor snímků Paříž, Texas či Nebe nad Berlínem, dostal jedinečnou šanci sledovat nebe nad Vatikánem. Či lépe řečeno pevnou půdu pod nohama. Neboť papež František nežije na obláčku, ale s opravdovou pokorou se snaží být nablízku lidem. Jeho mi­niaturních vozů si všímají i zaskočení komentátoři, zvyklí na velké americké limuzíny, a přirovnávají je k autíčku Mr. Beana. První papež původem z Latinské Ameriky neustále překvapuje veřejnost. Třeba když neváhá při návštěvě věznice mýt trestancům nohy, jak vidno ve filmu nazvaném Papež František: Muž, který drží slovo, který patří k nejočekávanějším českým premiérám světových dokumentů na letošním festivalu v Jihlavě. Ten začne ve čtvrtek.

Není divu, že Wenders se ve snímku zaobírá též příběhem Františka z Assisi, po němž má současný papež jméno. "Svatý František byl velkou postavou mého mládí," přiznává filmař. "Svého druhu mystickou figurou, byť zároveň šlo o skutečného člověka, který opravdu kráčel v Ježíšových šlépějích."

Wenders tehdy obdivoval tohoto světce pro jeho "postoj k vyloučeným a chudým", navíc sám uvažoval o stu­diu teologie. "Jenže pak přišel rokenrol, filmy, automaty na pinball a všechny ty věci, co mohou mladíka zasáhnout v šedesátých letech," poznamenává, proč se nakonec vydal na dráhu filmaře.

Snímek Papež František: Muž, který drží slovo poprvé zobrazuje Jorgeho Maria Bergoglia v roce 1989, dávno předtím, než stanul v čele katolické církve. Duchovní v černém hábitu už tehdy hovořil s vášní, byť vypadal přísněji než dnes. Wenders pobývá v jeho blízkosti a natáčí s podobnou pokorou, s níž jeho hrdina vystupuje na veřejnosti.

Už před natáčením režisér prohlásil, že to bude "chudý film", použil dokonce italský termín cinema povera odkazující na poválečné umělecké hnutí arte povera. "Jak můžete utratit spoustu peněz na film o papeži, který nám káže, abychom žili střídmě?" ptá se Wenders.

"Když mluvil o sociální nespravedlnosti, uvědomil jsem si, jak poukazuje na to, že naše civilizace ztratila jednu ze svých nejzákladnějších prio­rit," přibližuje dále Wenders, čím ho papež inspiroval. A ve svém filmu se pokouší zachytit právě tuto papežovu schopnost: říkat zásadní věci způsobem, který se dotýká lidí bez ohledu na víru či vyznání.

"Buď sloužíme Bohu, nebo sloužíme penězům," zní ve filmu jeden z typických papežových citátů. Taková slova nijak nepřekvapí u muže, který nedávno neváhal adresovat své kritické výtky ani italské mafii, když pronesl, že "nemůžete věřit v Boha a zároveň být mafián".

Wendersův snímek je i přes relativně skromné scény − převážně z interiérů − velkou filmovou oslavou. Vznikl na objednávku církve čili v něm nelze hledat příliš kritických slov na adresu papeže. Přesto to není mramorový portrét. Jednak díky citlivosti tvůrce, která tentokrát pramení spíše z jeho etických než estetických kvalit. A jednak proto, že jeho protagonista není muž z mramoru, ale z masa a kostí.