Živé terče, poslední pátou řadu televizního cyklu minisérií Detektivové od nejsvětější trojice, opět režíroval Jan Hřebejk, autor prvního a třetího dílu. A po nedávném čtvrtém Vodníkovi Viktora Tauše, který s žánrem krimi vypravěčsky i stylisticky experimentoval, přichází naopak nejtradičnější detektivní pátrání z celého cyklu.
V Živých terčích, jejichž první epizodu Česká televize odvysílá tuto neděli večer, má šéfka olomoucké mordparty Výrová v podání Kláry Melíškové k případu opět blízko. Nikoli jako ve Vodníkovi, kde částečně na vlastní pěst řeší jednu starou tragédii z vlastního nutkání.
Tentokrát se Výrová prostě velmi dobře zná s mužem, jehož okolí se týkají podivné vraždy vykonané za pomoci sportovní kuše a osobního automobilu.
Jan Hřebejk spolu se scenáristou všech pěti sérií Petrem Jarchovským věnují dost prostoru tomu, aby vykreslili onu partičku ze školy, které se jedna neuvážená jízda autem z večírku začíná stávat osudnou a vede k tragické nehodě i smrti dvou dětí.
Přinejmenším do poloviny druhé epizody trojdílných Živých terčů Hřebejk s Jarchovským rozehrávají drobná dramata mezi celou řadou postav, aby diváci měli nad čím rozmýšlet.
Tady série těží z přirozených dialogů, a mnohdy ji svou specifickou náturou pozvedává svérázný člen oné studentské party, doktor Aleš Kuželík - se zemitostí sobě vlastní ho ztvárnil Michal Isteník, který si nedávno získal popularitu coby Eda ze seriálu Most!. Jenže pak se motor vyprávění lehce zadrhne.
Hřebejk se předloňskou třetí částí cyklu nazvanou Pět mrtvých psů i loňskou velmi zdařilou minisérií Rédl zapsal do povědomí diváků jako tvůrce, kterému se na televizním poli daří. Jeho Pět mrtvých psů bylo komičtěji laděnou částí mezi vážnými řadami v režii Viktora Tauše.
Přitom se Hřebejkovi podařilo vytvořit sympaticky lokální dílo, které místo společenských přesahů či rodinných tragédií v Taušových příspěvcích sázelo na ušmudlané okresní gaunery, uvěřitelné "humpolácké" postavy a na bizarní případ silně oblastního charakteru.
Tento punc autenticity v Živých terčích chybí. Nahrazuje ho zprvu vrstevnatě rozehraná kauza, v níž se navíc objevují z dřívějška známá témata jako korupce, která jej od prosté detektivky posouvají i do etické roviny.
Právě tady se ale celé schéma podivné msty začíná bortit. Osobně-pracovní vazby mezi postavami, které se nesluší dopředu prozrazovat a v nichž by se mohlo odehrát něco silného, se náhle odbudou krátkou výměnou typu "Zklamal jsem tě, viď?" - "To teda zklamal." A pak zase zpátky k vyšetřování.
A samotné vyšetřování pozvolna ztrácí na napínavosti. Až příliš brzy tvůrci divákům odhalí, kdo za vraždami stojí. V posledním dílu už jen ladí detaily toho, proč a jak. A vše naprosto zazdí úplný konec. Těsně před ním divák nechápavě hledí na poměrně dlouhou a zbytečnou retrospektivu událostí, která připomíná spíše převyprávění předchozího dění na začátcích televizních seriálů než plnohodnotnou část příběhu.
Nic se v ní neodhalí, skoro jako by autoři chtěli natáhnout stopáž. Což působí o to podivněji, když náhle vše skončí, aniž by se případ zcela uzavřel.
Je to zřejmě záměrná volba Hřebejka s Jarchovským, kteří se tu možná chtěli dotknout nějaké etické nejednoznačnosti či toho, že někdy právo a zákon nemají poslední slovo. Ale takový efekt finále nemá. Jediným účinkem je frustrace, že po zašmodrchaném případu si nikdo nedal práci jej divákům rozmotat. Nebo jim alespoň poskytnout indicie, které vedou k uspokojivému či jakkoli inspirativnímu konci.
Živé terče tak postrádají společenský přesah druhých Modrých stínů, osobitost třetích Pěti mrtvých psů i tragický a osobně rodinný rozměr Vodníka.
Lépe řečeno: od všeho mají v sobě špetku, ale na konci zůstává pachuť nevyužitého potenciálu. Zůstává tak čistá detektivka, která po slibném rozjezdu naráží na typického protivníka současných tuzemských televizních vypravěčů v žánru krimi. Tedy na logiku.
Není nejrozumnější vést příběh tak, že si divák zhruba hodinu a čtvrt vysílacího času říká: "Proč kriminalisté nevyslechli ty a ty, vždyť jsou poslední, kdo jim zbývá, a sami o tom vědí?" A hned dvakrát dojde k podivnému vypravěčskému triku, kdy se něco odhalí náhodou a o moment později na totéž přijde některá z postav díky svým zkušenostem.
Podobné scény poukazují - spíše než na diletantství - na snahu si s detektivními klišé hrát. Jenže na to zůstává až příliš prostoru pro libovůli. A v závěru také na nechápavé otázky. Hřebejk s Jarchovským tak vytvořili příběh, který sice stále dalece převyšuje nepovedenou první část cyklu Případ pro exorcistu, ale zaostává za všemi ostatními.
Živé terče obsahují dost silných scén, v nichž se staré známé postavy vyšetřovatelů i noví hrdinové přirozeně zabydlují ve světě, který pochází z románových předloh Michala Sýkory. Ale ty životné postavy s blížícím se koncem stále více zakopávají o peripetie případu, jehož jsou oběťmi, pachateli či vyšetřovateli.
Na to, kolik hrdinů tu vládne střelbou z luku či kuše, Živé terče až příliš často cílí těsně vedle.
