Komentář - Možná jsem si měl tu pozvánku přečíst lépe. Když mi přistane v mailu, kde stojí „Nový film Jiří Vejdělka Muži v opojení bla bla bla, v 10 dopoledne v multiplexu Cinestar Anděl", tak nějak automaticky očekáváte, že jde o novinářskou projekci, k níž bude i „tisková konference s tvůrci", jak se v mailu taky píše.
No, takže jsem byl zvědav. Předchozí film téhož autora, Ženy v pokušení, se mi moc líbil, protože vystihl duši současné české ženy libovolné generace, a dá se jenom těšit, co bude tentokrát řečeno v nové komedii, plné „hlubší srandy" o všech českých mužích bez rozdílu.
Výraz „sranda, ale hlubší sranda" vyřkla na „tiskové konferenci, ale jen tiskové konferenci bez projekce filmu" představitelka jedné z hlavních rolí Simona Stašová. Že žádné promítání nebude, mi došlo záhy.
Na co si hrajou
Během sebeoslavného plkání tvůrců a kladení devótních otázek novinářů, kteří s filmovou publicistikou mají společného jen to, že jsou bohužel také vybráni pro udílení Cen české filmové kritiky, mi došlo, že jsem snad zatím nikdy nezažil, aby někdo v Česku uspořádal tiskovou konferenci, aniž měl natočený metr filmu. (Tedy, ne že by se takové akce neděly vůbec, ale jsou záležitostí posledních několika let.)
Nevím, kolika přítomným docházelo, že se podílejí na výrobě neuvěřitelné pseudo-události a bujení virtuální reality. Je důvod svolávat tiskovku s fotografy a kameramany proto, že někdo dopsal scénář a má obsazené hlavní role? Kde to jsme, na co si ti lidi hrajou? Na Hollywood? Vždyť tohle není ani praxe v Americe, kde se podpisy smluv oznamují v tiskových zprávách, které mají k dispozici nejprve tzv. oborová periodika jako Variety a Hollywood Reporter.
I v Hollywoodu si dovolí dělat konference většinou až poté, co je hotovo podstatně víc práce a hlavně to bývá u projektů, které jsou aspoň nějak vizuálně atraktivní a mají fanouškovskou základnu (slouží k tomu například Comic-Con v San Diegu).
Jakou fanouškovskou základnu mají Ženy v pokušení? Žádnou. Není to film, který má fanoušky nebo fanynky, má jen „návštěvnost" nebo „publikum". Není to film, o kterém se diskutuje, který svádí k napodobování, z nějž by byly živé nějaké hlášky a lidé si často pobrukovali jeho hudební motivy.
Je to zapomenutelná masovka. V něčem určitě vystihla potřeby mnoha rozvedených a opuštěných žen středního věku, v něčem mohla krátkodobě sloužit jako inspirace nebo vzpruha pro ženy vyššího věku, že "nic není ztraceno" - ale není to kult nebo novodobá klasika.
Pokud Ženy v pokušení mají v reakcích diváků a divaček nějaký status, pak pouze jako „guilty pleasure" - provinilé potěšení. Během uplynulého roku jsem mluvil s více ženami, které pokaždé vyjadřovaly svůj vztah k tomuto snímku tak, že se vlastně stydí za to, že se jim líbil. Byly si vědomy, „že je to hloupost", že si jen hraje na realitu a při jakékoli otázce, co z něj odpovídá jejich zkušenosti, nakonec zjistily, že skoro nic.
V případě "romancí pro ženy" spíše platí, že "provinilé potěšení" vychází z toho, že dotyčné pociťují vinu, že věnují čas zábavě namísto starostí o rodinu, ale u Žen v pokušení se projevuje hlavně lehký stud "tohle by se mi asi líbit nemělo".
Poslouchat vtipy
Naživo by hlavní hrdinku pokládaly za hloupou a její matku Vilmu za nesnesitelnou a opovrženíhodnou. Když by se měly s některou z postav identifikovat, nakonec by to nedokázaly, protože by jim to bylo trapné a samy sebe ve svých problémech ve vztazích vidí jinak.
I z těchto důvodů bylo dost hrozné poslouchat „vtipy" scenáristy a režiséra Jiřího Vejdělka, že dalším filmem s názvem Muži v naději „hodlá prý vyvrátit pověst režiséra, který nadržuje ženám" a že chce tentokrát „pomoct chlapům, kteří poslušně sklápějí záchodové prkýnko už i v striptýzovém baru" a mělo by jít o „malou vzpouru proti ženské totalitě".
Pardon? Vždyť i ten předchozí film byl sexistický a machistický (jen hlavní macho byla obstarožní diblík Vilma) a vyloženě vnucoval ženám, že ideální je chovat se jako prostitutka: roztáhni nohy a inkasuj odměnu.
Teď už si Vejdělek a spol. nebudou hrát vůbec na nic, ale bude se uplatňovat mužsky dominantní pohled nad věc otevřeně. Samozřejmě, bude to opět podáváno žertovně. „Roztomilý proutník" a mlsný starý kocour v podání Bolka Polívky bude zasvěcovat svého zetě (Jiří Macháček) do své teorie (a celoživotně naplňované praxe), že „nevěra je v manželství potřebná, aby se žena nenudila".
Kromě toho, že uvidíme zase ty samé ksichty, dostaneme i stejně přiblblý humor, který se snaží předstírat, že je „milý a vkusný". Musím říct, že jsem si v posledních letech vypěstoval averzi vůči ironii, která ve skutečnosti ironií není. Zkuste si vzít výroky Jiřího Vejdělka na chvíli vážně a rozluštit, jak je vlastně myslí. Vychází vám několik variant.
„Světu vládne ženská totalita", „muži jsou utlačovaní", a „dohoda mezi pohlavími je možná, jen když muži ustoupí". Všechny tyto věty budí v posluchačích a posluchačkách úžas, a protože asi nechtějí být nezdvořilí a nekopnout mluvčího za něco takového ne do kotníku, ale spíš rovnou do obličeje, tak se raději zasmějí s tím „to přece nemyslí vážně, vždyť je to úplně absurdní a pokroucené".
Nepřemýšlet nad tím
Jenomže, co tedy mluvčí myslí vážně? Chce poukázat na to, že věci jsou naopak a schválně přehání? (Myslí si tedy, že ženy se podřizují častěji, že je mnohem těžší být v současném světě ženou než mužem a že pravidla určují primárně muži, kteří na jakékoli oslabení mocenské pozice reagují nesmírně agresivně?)
Nebo přehání proto, že ví, že mu to projde, že ho nikdo (byť po právu) nekopne, že jako pán tvorstva si může plácat, co chce? Není to spíš ukázka dokonalé režisérské zpupnosti, kdy si někdo navykne, že ho ostatní budou vždycky poslouchat a jen se smát tomu, co říká a nepřemýšlet nad tím?
Nebo je ta strategie ještě zákeřnější? Sexista a macho nakukává ženám „to vy máte sílu, moc a poslední slovo" a sám se staví jako ublížený chudáček a tím se vtírá do přízně. Je to asi ta nejzbabělejší a nejtrapnější strategie, jakou si mladý, bílý, heterosexuální, dobře placený muž na vysoké pozici kolíkuje svoje teritorium a ještě chce být za tu drzost milován těmi, kdo k němu mají vzhlížet.
Pokud někdo chce namítnout, „že takhle se to přece nedá brát, je to jenom legrace", tak by měl především zcela jasně říct, co mu z takových vět vyplývá, kde je ten vážně míněný postoj scenáristy a režiséra. Jak to myslí doopravdy a jaká je pozitivní verze toho, vhledem k čemu vzniká nadsázka?
Že práce u filmu lidi často drží odtržené od reality, je známá věc. Ale v historii porevoluční české kinematografie se pravděpodobně ještě nevyskytnul někdo tak opojený slávou jako Jiří Vejdělek a nikdy žádný PR tým neprojevil větší nesoudnost než lidé okolo Mužů v naději, když uspořádali konferenci o ničem.
Možná ale ta nesoudnost tak velká není; zřejmě už se předem kalkuluje s tím, že média chtějí hrát hru na to, že podobný film je událost, o níž má smysl referovat tři čtvrtě roku před premiérou. Odpovídaly tomu i všechny hloupé otázky, které na tiskovce zazněly a při nichž jsem se styděl, že si dotyční říkají novináři.
Nakonec mi ale tento omyl přinesl zkušenost, jakou bych bez něj nezískal: díky němu jsem pochopil, jak těžce zkorumpovaní jsou lidé, kteří na tyto mediální tanečky přistupují. Budiž tento text výzvou, ať už to raději nedělají, protože to fakt nikoho nezajímá. Copak si neuvědomují, že svými aktivitami veřejnost spíše odpuzují? Je nutné jim to říkat takhle veřejně a doslovně?
