Praha - Ve věku 100 let zemřel ve čtvrtek český režisér Otakar Vávra. Filmař skonal v Nemocnici Na Homolce, kde před více než měsícem podstoupil operaci nohy v krčku.
Vávra letos oslavil sté narozeniny. Za svou kariéru natočil v rozmezí více než půl století (1936 - 1989) na padesát filmů a napsal přes osmdesát scénářů. Zároveň je považován za zřejmě vůbec nejkontroverznějšího režiséra historie českého filmu, který tvořil za každého režimu a sloužil ideologii pravě jen proto, aby "mohl točit". V jistém smyslu tak ztělesňoval i moderní historii českého národa.
Oslava stých narozenin Vávry se na konci února proměnila ve státní událost, jíž se zúčastnili špičkoví politici. V pražském Mánesu Vávra pokřtil doplněné a rozšířené vydání svých pamětí z roku 1994. V roli kmotrů knihy Paměti aneb Moje filmové 100letí mu blahopřáli kromě jiných prezident Václav Klaus či ministr kultury Jiří Besser.
Od prezidenta se Vávrovi už dříve dostalo nejvyššího státního vyznamenání. V roce 2001 ke svým devadesátinám dostal Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu a rovněž Cenu za mimořádný umělecký přínos světovému filmu v témže roce na festivalu v Karlových Varech.
Politické kotrmelce
Někteří ho vidí jako jednoho z nejlepších tvůrců, který vtvořil filmy jako Panenství či Cech panen kutnohorských a v 60. letech pak trojici Romance pro křídlovku, Zlatá reneta a zejména Kladivo na čarodějnice. Své opus magnum Vávra natočil v době největšího rozkvětu českého filmu.
Ponurý snímek podle stejnojmenného románu Václava Kaplického a dobových záznamů z čarodějnických procesů v Šumperku lze vnímat jako kritiku církve a "doby temna" i alegorii politických procesů. Dodnes považován za jeden z vrcholů české kinematografie, nicméně rovněž tady lze argumentovat, že Vávra jen chtěl "jít s dobou". S řemeslnou bravurou, již mu málokdo upře, tak začal napodobovat své politicky odvážnější žáky (za což se pak v normalizaci mnoha filmy "omluvil").
Čěte také:
Analýza Kamila Fily: Muž bez tváře Otakar Vávra slavil sté narozeniny
Vávra byl rovněž autorem jednoho z prvních českých experimentálních filmů v dobách němé kinematografie - Světlo proniká tmou. Spoluzakládal pražskou FAMU, kde učil do svých 97 let. Je oslavován svými studenty, mezi které patří autoři nové vlny (Schorm, Chytilová, Menzel, Forman) i zahraniční filmaři jako Kusturica.
Kritiky byl naopak zván klasikem přizpůsobivosti i géniem průměrnosti. Oponenti Vávrovi vytýkali především to, že je kariérista a oportunista, který dokázal být zadobře s mocipány za každého režimu, bezohledně ničil kolegy (například Alfréda Radoka), velkolepými projekty v rámci státně financované kinematografie ukrajoval peníze ostatním filmařům.
Vávra celoživotně deklaroval svou snahu natáčet umělecky hodnotné filmy, které by pozvedly národní sebevědomí, a nelze mu v tomto ohledu upřít zásluhy.
Natočil však i neprominutelné množství snímků poplatných komunistické ideologii - Němá barikáda, Nástup, husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, Občan Brych, normalizační trilogie oslavující po srpnové okupaci Sovětský svaz (Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy). V 80. letech dokonce natočil remake Krakatitu v podobě propagandistické obludnosti Temné slunce.
Realizace posledního snu
Politický kotrmelec pak provedl po pádu komunistického režimu v roce 1989. Celoživotně deklarovaný levičák (v KSČ od roku 1945 až do roku 1989) se začal prezentovat coby prvorepublikový demokrat a obdivovatel Miloše Havla či Jana Masaryka.
Právě smrt a příběh československého ministra zahraničí a syna prvního prezidenta se měly stát námětem jeho filmu po roce 1989. Na realizaci tohoto svého posledního filmového snu se však už Vávrovi nepodařilo sehnat peníze, žádný velký film už tak v postkomunistické době nenatočil.
Vávra se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové. Jako mladík studoval v Brně a Praze architekturu. Z vysoké školy ale brzy zběhl k filmu, u kterého zůstal až do své smrti.
Jeho celovečerním režijním debutem byla v roce 1936 dodnes oblíbená komedie Velbloud uchem jehly, kterou natočil společně s Hugo Haasem. Svůj první samostatný režijní debut si Vávra odbyl na Filosofské historii z roku 1937, natočené podle románu Aloise Jiráska.
Na základě svých vzpomínek vytvořil už "jen" pár filmových dokumentů a spolu se svou partnerkou Jitkou Němcovou i videoklip Hlava kance pro desku Petra Hapky a Michala Horáčka.
