Praha - V úterý vpodvečer zemřel herec Josef Vinklář. Člen Národního divadla odešel v 76 letech po dlouhém boji s rakovinou plic. Po loňském úmrtí Borise Rösnera tak odchází další z nejslavnější generace českých herců.
Zprávu oznámil mluvčí činohry Národního divadla Tomáš Staněk. Vinklář tu byl v angažmá od 80. let, v poslední době tu hrál ve hrách Naši furianti, Lucerna či Malá hudba noci.
Vinklář o své nemoci nikdy nechtěl mluvit, v posledních měsících věřil, že chorobu překonal, a připravoval se znovu na roli pro médium, které mu přineslo větší popularitu než jeho charakterní divadelní role: na doktora Cvacha v třetí sérii Nemocnice na kraji města.
Sám ale odmítal, že by právě Cvach byla jeho nejoblíbenější role. "Každý herec je formovaný také postavami, které hraje - a to k lepšímu i horšímu. Celý život se mi na herectví líbila šance proměnlivosti, kdy jednou můžete být největší darebák a jindy jeho naprostý opak. Herci většinou mají touhu hrát záporné role, protože jsou zajímavější, bohatší a složitější," řekl v jednom z posledních velkých rozhovorů, který před časem poskytl magazínu TV Revue.
Na filmovém plátně se objevil poprvé jako šestnáctiletý ve snímku Nezbedný bakalář. Má na kontě postavu kuchtíka Janka v Princezně se zlatou hvězdou i roli v Hrátkách s čertem, ještě populárnější je dodnes jeho inspektor Bouše ze seriálu Hříšní lidé města pražského. V 60. letech si ale zahrál i v ambicioznějších dílech - v Brynychově Transportu z ráje či ve filmu A pátý jezdec je Strach stejného režiséra.
Rejstřík jeho televizních a filmových rolí byl ale široký: Hrál v Sanitce i ve filmech Hop a je tu lidoop, Pod jezevčí skálou či Anděl s ďáblem v těle. V televizi se v posledních letech objevil ve významných rolích v seriálech Náměstíčko, Náves a Příkopy. Aktuálně je na televizních obrazovkách k vidění v seriálu Hraběnky.
"Stáří má jedinou výhodu, pokud jde o profesi. Můžete si skutečně vybrat to, co chcete dělat, a odmítnout, co nechcete. Přijímám jen takové nabídky, které mě těší, role, které mě zajímají," říkal k tomu herec, kterého režiséři v 70. letech často obsazovali do rolí maloměšťáků, podvodníků a šmelinářů i opravdových zlosynů, jako byl profesor Janus z Tajemství ocelového města.
Vinklář se narodil v roce 1930. V dětství hrál v Dismanově rozhlasovém souboru. Začínal v Divadle satiry a v Divadle Voskovce a Wericha, poté působil v pardubickém Východočeském divadle. Od roku 1950 až do roku 1983 byl v pražském divadle Zdeňka Nejedlého, kde vytvořil paletu rolí klasického i současného repertoáru, byl Romeem i Švandou. V 80. letech pak nastoupil do angažmá do Národního.
Vinklář měl dva syny a byl dvakrát ženatý. Nejprve s herečkou Janou Dítětovou a později s herečkou a spisovatelkou Ivankou Devátou. Svůj život s divadlem, filmem a televizí zachytil v pamětech Pokus o kus pravdy.
Pokusme se o totéž. Celistvý obraz člověka tvoří i jeho prohry a není urážkou Vinklářova nezpochybniteleného talentu konstatovat, že herec po ruské okupaci vyloučený z KSČ se snažil režimu spíš zalíbit, nbeo se mu přinejmenším neubránil. Do této kategorie patří projev na oslavách 70. výročí založení Československa 28. října 1988.
Že byl dobrý herec, diváky i kolegy oblíbený, není s tím nijak v rozporu. Ten příběh jsme žili skoro všichni.
