Rozhovor - Do kin vstoupil po třech letech nový snímek Petra Zelenky. V Karamazových se propojuje filmová i divadelní vášeň režiséra Knoflíkářů, Roku ďábla i Příběhů obyčejného šílenství.
Karamazovi jsou adaptací inscenace Dostojevského hry s úspěchem uváděné v Dejvickém divadle, kde ji nastudoval Lukáš Hlavica podle dramatizace Evalda Schorma.
Herci jedné z nejoceňovanějších českých scén ve filmovém zpracování vyrážejí na zájezd do Polska. V tamních ocelárnách mají inscenovat své nejslavnější představení, které Zelenka adaptuje jako plnokrevný filmový příběh o zločinu z těch nejtěžších - s menším množstvím vtipků, než je u něj obvyklé.
S kterým z Karamazových se nejvíc ztotožňujete?
S Ivanem Karamazovem. Bezvěrcem, který ale ve chvíli osobní krize zjistí, že jedna jeho část by "věřit chtěla". V románu se nedozvíme, jak se svojí osobní krizí naložil, jaký člověk se z něho stane. Ale taková transformace mne strašně zajímá. Chvíle, kdy se s názory člověka mění celý svět.
| Čtěte také: SPECIÁL: Všichni jsme Karamazovi RECENZE: Zelenka oživil epileptického mončičáka Dostojevského |
Jak osobní je pro vás náboženské téma filmu a jeho "rouhání se", že Bůh není?
Zásadní otázka není, zda Bůh je nebo není, ale "kdo se to člověku tedy tak posmívá", když ne Bůh. Život je možné chápat jako výsměch člověku a od toho se odvíjejí všechna další témata.
Je inteligent odpovědný za chování blbců? - tak se ptáte v programu k filmu. Jak byste na tuhle otázku odpověděl vy ve vztahu k české současnosti?
Do omezené míry. Ale nepřeceňujme možnosti intelektuála či inteligenta. Bylo by nicméně dobré, aby lidé, volení či jmenovaní do státních úřadů a parlamentu, byli podrobeni základním testům inteligence, testům osobnosti a základním psychologickým testům. Tak by se dalo předejít situacím, kdy například o přijetí zákonů rozhodují lidé, kteří jsou patologicky nerozhodní, takže v týmech sedí spolu lidé neschopní týmové součinnosti.
Kdy jste poprvé četl Dostojevského předlohu? Co jste si z ní vzal tehdy a čím je pro vás dnes?
Poprvé na střední škole jsem Bratry nedočetl. Odradilo mě těch osmdesát stran o starci Zosimovi - a dnes mě na tomto díle kromě témat zajímá i stavba. Dostojevský pracuje, dalo by se říci, s matematickými fraktály, stejné motivy u něho na různých místech románu dostávají různě veliký prostor, ale jsou si velice podobné a jsou v sobě v mnoha úrovních zanořené.
Vaše filmy jsou hodně postaveny na dialogu, propojení divadla a filmu se nabízelo. Uvažujete o tom, že převedete na plátno i jiné představení?
Zatím ne.
Tedy naopak: který z Vašich filmů by se nejlépe hodil pro divadlo?
Který z mých filmů nevím. Ale třeba takové Formanovo Taking Off by se na jevišti vyjímalo krásně.
Jaké máte s Karamazovými ambice ve vztahu k zahraničí a na jakých festivalech byste film rád uvedl? Prý nabízíte film na festival v Cannes?
Cannes nás odmítli s grácií sobě vlastní. Dali nám jasně najevo, že takhle chytrý film z východní Evropy nepotřebují. Udělali jsme totiž tu chybu, že jsme neměli fancouzského koproducenta - a to se v Cannes neodpouští. Takže nás teď čekají ty menší, ale příjemnější festivalové možnosti: San Sebastian, Locarno nebo třeba i Karlovy Vary. Ale to záleží spíš na panu Kopeckém a Johnovi Rileym, který má u Karamazových právě tohle na starosti.
V Polsku, kde se natáčelo, si vaše filmy oblíbili. Mají k nim vřelejší vztah?
Poláci mě mají rádi, ale mám dojem, že v Čechách mám také pár svých věrných diváků. Nemůžu si stěžovat.
Poláci jsou tu vnímáni jako bigotní katolíci. Jaká je ta "mlčící" většina, o které tu moc nevíme? Bude někomu vadit plivání na papeže ve filmu?
Polská inteligence je noblesní a tolerantní. A právě takoví lidé přijdou na náš film. Takže se záporných reakcí nebojím. Tím spíš, že pliveme vedle papeže.
Není přinejmenším "komerční sebevražda" uvádět Karamazovi v Česku s jeho politiky a jejich vztahem ke kultuře, který asi odráží náladu a nastavení celé společnosti?
Nemyslím, že společnost je tak nekulturní jako její političtí představitelé. Naopak. Ve společnosti cítím potenciál, zájem o kulturu. Hodně se prodávají české knihy, hodně se chodí na české filmy, to je dobré znamení. Problém ale je, že politici a masmédia tím, jak kladou hlavní důraz na čistě materiální statky pomalu, ale jistě tlačí prostého člověka mimo dosah kultury. Vše se navíc děje pod takovým pseudovědeckým, pseudoekonomickým pláštíkem.
Což znamená?
Tvrdí nám, že se nedá objektivně zjistit, jak je které umělecké dílo dobré, ale pouze kolik peněz film vydělal, kolik knih se prodalo. Proto jsou dnes tržby, prodejnost a sledovanost měřítkem úspěchu. Ale na to bychom neměli přistoupit. Kvalita uměleckého díla je dána tím, kolika lidem změní život k lepšímu, silou uměleckého prožitku diváka a čtenáře a katarzním účinkem na společnost jako takovou. To všechno jsou měřitelné hodnoty - že je naše současná společnost měřit neumí, tak to ještě neznamená, že neexistují.
