reklama
 
 

Zelenka oživil epileptického mončičáka Dostojevského

24. 4. 2008 17:00
Karamazovi vyprávějí, že lehkomyslnost není hrdinství

Recenze - Ten rozpustilý mončičák se v novém filmu Petra Zelenky objeví až téměř v závěru. V jedné scéně poskakuje po jevišti a předvádí epileptický záchvat, který prý předcházel u F. M. Dostojevského tvorbě.

Vtipný výjev ve své bizarnosti připomene starší Zelenkovy filmy. Nový počin scenáristy Samotářů a tvůrce Knoflíkářů, Roku ďábla nebo Příběhů obyčejného šílenství ale víc charakterizují citáty na zdi továrny v Krakově, kam přijedou herci z Dejvic na divadelní festival předvést své slavné představení.

Stojí tu mimo jiné Lehkomyslnost není hrdinství - přičemž nápis na jedné a mončičák na druhé straně charakterizují poměr i póly, mezi kterými se filmoví Karamazovi pohybují. Asi není nutné zdůrazňovat, že nejsou všichni zrovna vzorní věřící, ale peklo spotřebních komedií, které vládnou českým kinům, nechávají daleko za sebou. 

Zelenka se ale trochu vymezuje i vůči svým dřívějším filmům. Pro Karamazovy zadaptoval inscenaci Dejvického divadla, kterou Lukáš Hlavica nastudoval podle dramatizace Evalda Schorma. Jeho scénář posiluje detektivní prvky předlohy, ale nerezignuje na ústřední téma, tázání se po existenci Boha a absolutní svobody.

Vypráví příběh starého zhýralce Karamazova (Ivana Trojana) a jeho synů, kteří se setkávají nad mrtvým tělem s otázkou Kdo zabil našeho otce? Byl to vážný Ivan (Igor Chmela), věřící Aljoša (Martin Myšička), prostopášník Dimitrij (David Novotný) či ďábel pokušitel Smerďakov (Radek Holub)?

Karamazovi přitom nejsou prostým zachycením skvostné inscenace a ojedinělé konstelace souboru. K příběhu touhy po bohatství a smyslnosti Zelenka přidal rámcový příběh herců, kteří vystupují z rolí, aby řešili podmínky ubytování i taktiku při svádění průvodkyně.

Právě tady probleskují ony zelenkovské legrácky: při jejich špičkování, v odporu postavy režiséra, že herci smrdí, protože se potí víc než normální lidé, a tak se pořád sprchují, nebo že neumějí cizí jazyky.

Odskoky do "opravdového" světa za oponou relativizují "záznam" divadelní hry, kterou herci inscenují ve staré tovární hale, ale zároveň slouží k propojení velkého tématu a tragického příběhu s dnešními smrtelníky.

Stejně jako drama jednoho z továrních dělníků a jeho těžce zraněného syna, které vyklene kýžené finále. Z pohledu diváka to může působit už příliš chtěně; jako snaha, aby do sebe všechna kolečka obřího mechanismu hladce zaklapla. I to je ale už od Knoflíkářů typickým znakem Zelenkova stylu.

Film začíná cestou na polský zájezd a hned v tomto prologu lze vysledovat další stránku Zelenkova talentu, jeho smyslu pro humor, živou situaci a vtipný dialog.

Herci tu sebeironicky vystupují sami za sebe a přisprostle vtipkují; a přestože tento princip prostupuje i děním v továrně, právě v úvodní scéně dosahuje - poněkud předčasně - svého vrcholu. Lze litovat, že Zelenka nevyhradil samostatný snímek jen "filmu o divadle ve filmu" a prostupování jednotlivých rovin. Při jeho kombinatorických schopnostech by se bylo na co těšit.

Režisér ovšem tvrdí, že Karamazovi vznikli právě proto, aby uchovali inscenaci. A to se povedlo beze zbytku. Genius loci industriálního místa nasáklého olejem a špínou tu dobře hraje a všechno ještě povyšuje skvostná kamera Alexandra Šurkaly.

"Zfilmovává" divadlo, aniž používá prázdná gesta. I díky tomu ožívá všeprostupující vášnivá atmosféra, z  níž magicky povstal strhující příběh o zločinu z nejtěžších, o jeho příčinách i následcích.

Označit v něm výkon hlavních představitelů za "herecký koncert" je klišé, protože hlavní představitelé si role užívají, ale pořád jim i slouží. Nelze ani vyzdvihnout jeden výkon; herci v Karamazových představují živoucí a vzrušující organismus, který funguje jako ty těžké stroje v tovární hale, které zkoušku souboru obklopují.

Ústřední mužskou pětici v čele s démonickým Ivanem Trojanem doplňují ženy, z nichž lze spíše než Lenku Krobotovou vyzvihnout Michaelu Badinkovou za ztvárnění cnostné Kateřiny. Snad jen výkon Romana Luknára v roli režiséra je poněkud matný.

Filmu lze trochu vyčíst přílišnou délku, i když nejspíš v zájmu toho, aby se v něm objevily všechny vrcholné okamžiky divadelní hry; a není jich málo.

Zbývá jen zodpovědět, zda Karamazovi nejsou jen (jakkoliv geniálním) divadélkem, zda obstojí jako film. Ale to je dnes pojem poněkud vágní, takže upřesněme, že obstojí jako strhující umělecký film - který výměnou za pozornost zasáhne do hloubky duše a omračuje vizuální krásou světa, ve kterém jsme všichni Karamazovi.

Karamazovi, Česká republika, Polsko 2008. Scénář a režie Petr Zelenka, kamera Alexandr Šurkala, hudba Jan A. Ap. Kaczmarek, hrají Ivan Trojan, Igor Chmela, Martin Myšička, David Novotný, Radek Holub, Lenka Krobotá, Michaela Badinková a další. 113 minut, distribuce Cinemart. Premiéra 24. dubna 2008.

autor: Irena Hejdová | 24. 4. 2008 17:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama