Nejde jen o onu pohádkovou vrstvu, kterou si zejména v podobě Tří oříšků pro Popelku každoročně připomínáme jako televizní symbol českých Vánoc. Imaginace Václava Vorlíčka přesahovala pohádkový svět do světa dospělých a oba se vzájemně ovlivňovaly: dospělí se stávali dětmi a děti mohly díky hře představivosti lépe porozumět světu dospělých.
Filmová hra s obrazy byla u Vorlíčka po celý život přirozeným místem společného, místem otevřenosti a svobody ("imaginace je revoluce", jak v nejsilnějším smyslu pravil surrealista Jan Švankmajer). V dobách normalizace to samozřejmě mělo svou nenápadnou kritickou, byť neideologickou hodnotu.
Ideologickým soudům se přitom ani hravý Vorlíček nevyhnul. Už jeho první velký film Kdo chce zabít Jessii? z roku 1966 se u dobové československé kritiky nesetkal s plošným nadšením, přesto nebo právě proto, že získal ocenění na festivalu ve švýcarském Locarnu.
Parodie na komiksy byla v prostředí, které komiksy prakticky neznalo, neboť šlo o úpadkový výraz západní popkultury, na první pohled nefunkční. I když Vorlíček věřil, že alespoň obecná znalost Foglarových Rychlých šípů k pochopení principu oživování komiksu pomůže.
"Parodie - ale čeho?" ptali se kritici, kterým se nelíbila ani poměrně velká sexuální otevřenost, zejména u představitelky charakterních rolí Dany Medřické, která ve filmu hrála vědkyni.
Podobně problematicky se čtyři roky nato jevil film Pane, vy jste vdova!, který paroduje, a tedy kritizuje autokratický režim. Někteří zvlášť politicky vnímaví filmoví psavci si to vykládali jako narážku na novou normalizační vládu po vpádu sovětských vojsk.
To vše však bylo spíše dílem náhody, libovolnou interpretací lidí, kteří jsou v určité dějinné době přecitlivělí na vše, co zvoní politikou. Nebyl to ani autorský záměr, jak potvrzují Vorlíčkovy pozdější vzpomínky - rád dával k dobru, nakolik jeho herci improvizovali, zejména Jiří Sovák v roli vládce (ale "udělat film" tímto způsobem prý uměl i Vladimír Menšík).
Film Pane, vy jste vdova! byl ve skutečnosti reakcí na nové objevy v lékařské vědě: "Inspiroval nás profesor Barnard, který v té době v Jižní Africe provedl první úspěšnou transplantaci srdce. S Milošem Macourkem jsme se rozhodli, že půjdeme ještě o krok dál a budeme vyměňovat mozky. Tím pádem dosáhneme toho, že v ženském těle se bude moci pohybovat muž a naopak," vyprávěl Vorlíček.
Ještě absurdnější reakce se objevily v 80. letech po premiéře seriálu Arabela. Některým obzvlášť ideologicky dobře vybaveným soudruhům se nelíbil, neboť nezobrazoval pracujícího člověka, nýbrž elitářskou skupinu vyvolených. "Arabela přišla na televizní obrazovku v době, kdy se po ní proháněly kombajny a okresní straničtí tajemníci," vzpomínal Vorlíček v časopise Xantypa. "Najednou se zde objevil exkluzivní královský pár se svými dcerami - princeznami a další pohádkové postavy. Dokonce mi bylo vytčeno, že tímto seriálem popularizuji šlechtu, která u nás v té době nebyla uznávána."
Ale vraťme se od ideologie ke jménu, které již zaznělo: Miloš Macourek. Scenáristu, který byl s tvorbou a tvůrčím stylem Václava Vorlíčka osudově spojen, nelze jen tak přejít. Všechna zásadní díla Vorlíčkovy filmografie - od Jessie přes Dívku na koštěti po Arabelu, s výjimkou Tří oříšků pro Popelku, jejichž scénář napsal František Pavlíček - nesly Macourkův rukopis.
Někdy, jako ve filmu Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, šlo o úpravu cizího tématu. Jindy, jako u Jessie a Pane, vy jste vdova! nebo u Arabely, o vlastní vynalézavost.
Každopádně ze spojení Macourek-Vorlíček vznikl sehraný filmový tandem, který uměl z papíru na plátno přenést i ty největší šílenosti, což bylo zejména v době triků bez počítačů obdivuhodné. Miloš Macourek nepracoval jen s Vorlíčkem, známé a populární byly také jeho filmy s Oldřichem Lipským, především bez přehánění kultovní Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Mnoho lidí si mimochodem dodnes myslí, že je točil Vorlíček - tak silný a typicky macourkovský výraz mají.
Ten výraz v žánru crazy komedie předváděl potlačovanou touhu po tvůrčí svobodě natolik silně, až se bláznivá legrace normalizační doby zadřela lidem pod kůži a dodnes tvoří důležitou a silnou vrstvu české popkultury.
Václav Vorlíček měl cit pro komediální herce, říká se, ale měl ho také pro tajemství a tajemno, bez nichž by jeho pohádky dodnes nezněly tak přesvědčivě (kromě Popelky třeba atmosféricky magická Princ a Večernice, jejíž scénář napsal Jiří Brdečka).
V Dívce na koštěti, Arabele nebo v Létajícím Čestmírovi obě vrstvy - pohádkovou a komickou - s Milošem Macourkem naprosto neopakovatelně, originálně propojili. Komika to ale nikdy nebyla podbízivá, vulgární ani prvoplánová.
Vorlíček miloval situační gagy a slovní posuny, inteligentní, řeklo by se "elegantní humor", což se neobejde bez odstupu a sebeironie. Byť i pro Vorlíčka s Macourkem platila poučka velkých komiků a bavičů, že "dělat humor je zatraceně těžká věc a měla by se dělat vážně".
Proto také Vorlíček upřímně, až bolestně nesnášel všechny troškovské Kameňáky plné fekálního a sexuálního humoru, které nejen devalvují představivost, ale hlavně odkouzlují realitu, svět, ve kterém žijeme. A o všeobecně srozumitelné pohádkové kouzlení obrazem, které tu v jeho filmech po něm zůstává, šlo Václavu Vorlíčkovi ze všeho nejvíce.
"Mé filmy jsou především do určité míry všechny pohádkami. A lidé mají pohádky rádi. Bez ohledu na to, jakou řečí mluví a v jaké společnosti žijí," říkal Václav Vorlíček, přesvědčen, že obecná platnost pohádkového kánonu, tedy že dobro vítězí nad zlem, přece přesahuje tradiční pohádkový kostým.
Autor je bývalý šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava
