Cannes - Nejméně v každoročním rytmu natáčí americký filmař Woody Allen další film zasazený do některého evropského města, jako by šlo o pravidelnou dovolenou. Jsou to hořké příběhy čím dál víc plné melancholie nad životem. Na 63. ročníku festivalu uvedl nový kus You Will Meet a Tall Dark Stranger.
Allenových filmů už je tolik, že se často pletou i odborníkům. Možná se v nich ztrácí sám režisér úctyhodného věku, který si na tiskové konferenci nebyl schopen vzpomenout na jméno herce ze staršího snímku.
Jeho nejnovější titul (doslova Potkáš vysokého tmavého cizince) je o lidových pověrách, duchovnu a o smrti. Ambivalentní anglický název odkazuje nejen k harlekýnům, ale lze jej chápat i jako vyjádření příchodu zubaté. A skutečně, novináři se v dosud největší frontě festivalu tlačili u vchodu, jako by jim šlo o život.
Pro iluze všechno
Jistěže Woody Allen nahlíží všechny "smrtelné nemoci života" a jeho zlomyslnosti i dramata s pochopením a nadsázkou, kterou si mohl dát dávno patentovat. "Jsem proti smrti, a to zcela vehementně," opáčil režisér v Cannes.
Morbidní komedie působí dojmem další krátké povídky s otevřeným koncem či přátelské psychoterapie. Připadáte si jako nad zamotanou (a nedohranou) partií dámy z rodinného odpoledne. Sledujeme několik proher, jimiž vzdorují dojemní i směšní hrdinové.
Sally žije s průměrným spisovatelem Royem v podání Joshe Brolina, ale podléhá kouzlu zaměstnavatele a galeristy Grega (Antonio Banderas) udržujícího románek s její kamarádkou. Sallyn otec vyhlásil boj stárnutí, chodí běhat, dokonce opustil ženu, aby se oženil s viagrou a prostitutkou. Naopak jeho bývalá žena hledá útěchu u šarlatánky a vykladačky budoucnosti, načež začne jejími předpověďmi terorizovat celou rodinu.
Snímek přijeli spolu s režisérem představit herci v čele Naomi Wattsovou, omluvenky ale poslali na molo Banderas či Anthony Hopkins. Josh Brolin se na tiskové konferenci dozvěděl, že ve starším filmu Melinda a Melinda prý hrál jako Mumie.
O tom, že s ním přece jenom má cenu natáčet, prý Allena přesvědčil až vynikajícím výkonem ve Stoneově filmu W. Jen slova chvály měl manhattanský režisér natáčející z finančních důvodů v Evropě pro nové jméno ve svém ansámblu - Lucy Punch, tady představitelku sexy naivky/štětky.
"Celý film je o iluzích. Každý je potřebuje a jsme schopní udělat úplně všechno, abychom se jich nemuseli vzdát," prohlásil Alen před novináři. Jsou milosrdné i dojemné, dávají nám naději; bez nich je život nesnesitelný.
Ani režisér už není ve svých filmech tak sžíravý, ale rezignovat nehodlá. "Stáří neznamená nutně, že se stanete moudřejšími, že přijmete život takový, jaký je. Jen vás začnou bolet záda," uzavřel tradičně v Cannes.
Recenze na Allenův film, který je právě v českých kinech:
Užívej si, co to jde. A dokud to jde, viď, Woody?
Pak ještě prozradil jedno tajemství, které může cosi napovědět ohledně obsazení příštího filmu. Rád by natáčel s Cate Blanchettovou a možná i Reese Witherspoonovou.
Rodina Made in England
O svého druhu čistý film se pokusil britský filmař Mike Leigh. V soutěžním snímku Another Year se uchýlil k oblíbenému receptu: stejně jako ve snímku Happy-Go-Lucky hledá v lidovém prostředí pozitivní hrdiny. Ve všedních kulisách vypráví příběh, který nás má dojmout, povznést a potěšit, že navzdory těžkému údělu to někdo v životě "zvládne".
Tom a Gerri tvoří příkladný stárnoucí pár žijící spolu od vysoké školy. Jezdí pracovat na víkendovou zahrádku, vyvařují si večeře, pomáhají přátelům a projevují porozumění pro svého třicetiletého syna. Má jít o hold prostému obyčejnému štěstí, na něž tvůrci - jak nám malinko namlouvají - znají recept.
"Musíte žít v lásce, tolerovat se, být se sebou spokojeni a především nesoudit druhé," prohlásila herečka Ruth Steen. Ne nadarmo je její Gerri podnikovou psycholožkou.
Film těží i z komediálního kouzla outsiderů, kteří hledají v této rajské domácnosti pomoc, zázemí a ochranu. Jsou stejně nesnesitelní jako legrační. Ale čím více zapíjejí svoje neštěstí, tím je ona rodina pevnější.
Divák si přitom uvědomí, jak je pod tím vším Leighovým realismem předměstských dvorků komediální porozumění pro lidskou slabost. Že jsme všichni vlastně pořád dojemní i směšní - i když klejeme a naříkáme, nebo jsme naopak šťastní.
Vděčná je tu zejména postava stárnoucí osamělé hysterky Mary, která se pokusí dokonce svádět Gerriina syna.Vynikající výkon podala Leighova častá herečka Lesley Manville; letos nebude kategorie hereček snadná k rozhodování.
Čadský David nezmůže nic proti Goliáši
Afriku byste možná hledali na mapě a v kalendáři neziskových organizací, ale nikoliv v canneské soutěži. Přesto tam je a vznikají tu zajímavé filmy, o čemž přesvědčil čadský snímek Un homme qui cri (Křičící muž).
Na pozadí nepokojů inscenuje napohled subtilní i drsné drama, ale snímek padesátníka Mahamata Saleh-Harouna není jen o válce - resp. neplýtvá morbidním adrenalinem kalašnikovů, ale vypráví spíš o těch, kteří konfliktem trpí.
Někdejší plavecký šampión přichází po privatizaci luxusního hotelu v N´Djameně o práci plavčíka. Je degradován na strážného, práci přebírá dvacetiletý syn Abdel. Drama se odvíjí od okamžiku, kdy otec odmítá platit „poplatky na armádu a obranu před rebely". Načež je jeho syn odveden na frontu; paradoxně to pomůže poníženému starci získat jeho místo.
Meditativní drama ze staré školy je jistě předurčené k nějaké ceně. S citem a bez rétoriky sledujeme obyčejného hrdinu současné Afriky. Ocitá se v pasti mezi globalizací a občanskou válkou a marně se snaží udržet - plaveckou terminologií - nad hladinou.
Vše vrcholí v okamžiku, kdy Adam vezme motorku, aby dojel do lazaretu pro zraněného syna. Působivý závěr je přesvědčivým komentářem k současné africké situaci.
"Nejhorší je, že válka tuto společnost provází a traumatizuje v pravidelných intervalech," prohlásil režisér v Cannes. Mahamat Saleh-Haroun se ale ptá i obecněji: jaké hanebnosti je člověk schopen pod tlakem okolností a co si nedovedeme nikdy odpustit.
Krev a televize
Canneský festival se přehoupne přes první víkend a vydá do pracovního týdne. V neděli poleví šílenství kolem filmového trhu nacházejícího se ve stáncích na písečném pobřeží. Naopak novináři obléhající festivalový palác už vyhlížejí nový film Stephena Frearse Tamara Drewe.
Navíc ve vzduchu je cítit krev. Pomalu se blíží uvedení životopisného filmu Olivier Assayase Carlos, věnovaného osudům známého teroristy ze 70. a 80. let. Ten na projekci jistě nepřijde, neboť sedí ve francouzském vězení - mimochodem ženatý s vlastní obhájkyní.
Nicméně Assayasův film stačil spolu s Godardovým titulem Film Socialisme vyvolat úplně jinou polemiku. Z francouzských kruhů se ozval protest , že oba dva vznikaly jako televizní filmy. Jak je tedy možné, že je uvádí nejprestižnější festival zaměřený na filmové umění?
