Rozhovor - Režisér dokumentárních filmů David Vondráček sklízí jeden úspěch za druhým se svým celovečerním debutem Láska v hrobě. Snímek o milostném vztahu dvou bezdomovců, natočený téměř na koleně, si ke stávajícím zahraničním i českým oceněním může nově připsat i Českého lva 2012 za nejlepší dokument.
Vondráček točí pro Českou televizi, jeho témata jsou zejména Sudety a lidé na okraji společnosti. Bavili jsme se spolu o svobodě umřít, o hřbitovech, o etice natáčení i o budoucnosti dokumentárních filmů.
Aktuálně.cz: Váš nový televizní dokument Rozhořčené 2012 vzbudil kontroverzní reakce.
David Vondráček: Mimo jiné se živím publicizujícími dokumenty čistě pro televizi, jedná se o polospotřební záležitost, za kterou se ale nestydím a beru ji jako legitimní součást své obživy. Mezi ně patří i Rozhořčené. Na zpracování dokumentu tohoto typu mám obvykle dvanáct dnů. Takže i kdybych chtěl sebelíp filmově charakterizovat své hrdinky v určitých situacích, ne takto zkratkovitých a možná schematických, a tím neomlouvám, že to může působit přímočaře černobíle, tak to nejde, je to vždycky kompromis. A přitom jsem točil ze svého ještě dva dny navíc, jinak by to byla mluvící hlava na hlavě a ty demonstrace jsem si zachycoval na malou kameru zvlášť, aby tam byla alespoň nějaká časová chronologie, jinak se to nedá stihnout. Sice po formální stránce je to kompromis, ale po obsahové si za vším stojím.
A.cz: Filmy jste se naučil točit praxí, máte pocit, že vás nějak limituje, že na to nemáte školy?
Pravdou je, že jsem takový absolutní outsider. Já se držím toho, že chci mít silný příběh v mezní situaci a když ho zachytím, nemůžu prohrát. Rád točím reálné příběhy. Každý z nás ukrývá nějaká dramata. Ať už je to to, že nemůžete najít partnera nebo že umíráte, anebo že váš děda byl nacistický či bolševický vrah.
A.cz: Narazili jsme na téma, které se ve vaší tvorbě pořád vrací - člověk v mezní situaci, čím je pro vás tak zajímavé?
To je archetypální věc každého příběhu. Záleží, jestli ta mezní situace je daná okolnostmi sociálními či politickými, kdy se člověk zaplete do kola dějin a musí nějak reagovat, anebo vzniká zevnitř, jako je to třeba u frustrace nebo nemoci. Člověk intuitivně, a s odstupem let díky zkušenostem a tomu, co nastudoval, už i racionálně chápe, že podmínkou každého velkého lidského dramatu je mezní situace.
A.cz: S mezní situací souvisí i otázka možnosti volby, konkrétně pak zejména volby hodnot a životního stylu. Co pro vás znamená být svobodný?
To je velká otázka, která je nastolena ve filmu Láska v hrobě, jestli ztížené podmínky a disharmonie raného dětství nejsou určující pro to, co nazýváme smysl života. Většina lidí chápe jako smysl života lásku, rodinu, seberealizaci, a pak je tam i ten transcendentální prvek. To je taky jedna ze skrytých dimenzí tohoto filmu, že jeho hrdinové Honza a Jana zůstali naprosto imunní vůči víře či doteku čehokoli přesažného, a to přesto, že bydleli na hřbitově uprostřed křížů a občas tam vídávali obřady husitské církve. Když jsem se Jany ptal, jak je stará, řekla, že jako ten frajer na křížích. Film Láska v hrobě představuje neustálé zkoumání toho, do jaké míry se rozhodujeme vědomě, jak se realizovat v životě a jaké hodnoty budeme uznávat. A do jaké míry je to fatálně předurčené tím, že jsme nějak ovlivněni sociálním a rodinným zázemím a případnými patologiemi a neurózami, které si neseme geneticky, a to ti dva hrdinové v Lásce v hrobě určitě měli.
A.cz: A co tedy pro vás osobně ten pojem svoboda znamená?
Slyšel jsem vůči sobě výtku, že se ve všech svých rozhovorech až obsesivně zabývám svým někdejším alkoholismem a gamblerstvím a že je to trapné. Až s Láskou v hrobě jsem si opravdu plně uvědomil, že to celé moje workoholické nasazení opravdu bylo nepřímou odpovědí na to, jak bych asi dopadl, kdybych sklon k alkoholismu a gamblerství nezbrzdil. Znám desítky případů, kdy lidi umřou, pokud se s tím nějak nevyrovnají. Otázka je, zda se člověk dokáže svobodně zbavit toho, o čem si myslíme, že je destruktivní. Myslím, že u mě to byla svobodná volba, ale co já vím, jak jsem evolučně naprogramovaný, teď je mi padesát, mám dvě maličké děti a jsem teď poprvé „maloměšťácky ukotvený". Jako kdybych tušil, že mě může zachránit jen ta evoluční zodpovědnost za potomky, protože jako starý mládenec bych se mohl velmi rychle uchystat. Takže je otázka, zda jsem svobodně zvolil přežití, nebo jsem se ocitnul ve hře instinktů a pudů.
A.cz: Honza i Jana tvrdí, že chtějí žít nezávisle a svobodně, i kdyby při tom měli zemřít. Rozčilovala vás u nich adorace „svobody na smrt", nebo jste měl pro ně pochopení?
Myslím si zpětně, že to byl jejich sebeklam a jsou tam dva momenty, které to dokládají. Jednak když Honza lže mámě, že je správce hřbitova a že bere spoustu peněz. Jestliže chtěl mamince imponovat tím, že měl práci a peníze, tak přejal její konvenční představu toho, co znamenalo obstát v životě. Tím že jí lhal, popřel celou svou filozofii o tom, jak je rád, že se svobodně může destruovat a svobodně umírat. Jana zas z pocitu vlastní nedůstojnosti odmítla jet s Honzou za jeho maminkou. Řekla, že pojede, až bude umytá a upravená. Tím ukázala, že i v ní bylo ukotveno to, co nazýváme sebeúcta, důstojnost, kultura a civilizace.
A.cz: Vaším velkým koníčkem je chození po hřbitovech. Dokonce jste jednou prohlásil, že se tam cítíte šťastnější než v běžném životě. Jak se to stane?
Bylo to trošku v nadsázce. Tím bych popřel jisté chvíle radosti z evoluce skrze mé předškolní děti. Na druhou stranu ze sebe člověk nemůže vypárat tu existenciální melancholii. Na hřbitovech si vybavuju, jak šly dějiny, co v nich bylo za postavy a jak těmi dějinami proplouvaly. Mám v sobě zvláštní nostalgickou úctu k Rakousko-uherské monarchii. A mám rád spisovatele Josefa Rhota, který až nábožensky uctíval tohle společenství, které se vypořádávalo s modernitou kolem roku 1900 a baví mě tam číst ty jména mrtvých c.k. úředníků. Zjišťuji, že prostými šlechtici a rytíři byly stovky českých vlastenců. Odpoutám se tím od dennodenních, existenčních a pracovních starostí. A nejraději mám to tlející listí na podzim mezi říjnem a listopadem, to jsou takové mé duchovně estetické orgasmy.
A.cz: I vaši hrdinové prožívají na hřbitově šťastné okamžiky svého života. Paradoxně žijí naplno v prostoru smrti. Prostor života, vnější svět, pro ně naopak znamená smrt. Ten kontrast dvou světů byl při natáčení základem vaší koncepce?
To byla prvotní idea, vytvořit vizuální kontrast života na hřbitově a toho, co je za zdí. Zároveň jsem chtěl zachytit i to, že Honza s Janou mohou mít stejné starosti jako lidé venku, když třeba stěhují ledničku, kterou ale nejde nikam zapojit... Dokládá to také moje první návštěva v hrobce, kdy mi Jana na uvítání říká: Davide, zouvat se nemusíte... To vytváří zajímavou iluzi biedermeieru v tomto bizarním prostředí. Pak jsem ale postupně tuto koncepci srovnávání s vnějškem měnil, když jsem začal zjišťovat, že jejich sebedestrukce je silnější téma. Honza, když před čtyřmi měsíci zemřel, zemřel v křoví asi sto metrů od tohoto hřbitova. Táhlo ho to tam, vnímal to místo jako domov, asi jediný domov, kde opravdu byli šťastní.
A.cz: Dokument Láska v hrobě je charakteristický svou syrovostí a autentičností. Hudba, kterou jste ve snímku použil, se mi zdá nepatřičně kontrastní. Byl to záměr?
To je záměr od počátku. Spolupracovali jsme s evropsky známým skladatelem Stefanem Valdobrevem, což je kamarád střihačky filmu Krasimiry Velitchkové, jinak bychom se nedoplatili, napsání té hudby by stálo spoustu peněz. Řešili jsme to po telefonu, vysvětlovali jsme mu, jaké jsou tam scény a co si představujeme. Je záměrně romantická v souvztažnosti k Šípkové Růžence, aby tvořila kontrast k extrémnímu naturalismu zobrazovaného. Dnes bych tou hudbou asi trochu víc šetřil, tak o jednu třetinu by tam byla míň. Připouštím, že s hudbou se dalo skutečně pracovat líp.
A.cz: Čekal jste na snímek negativní ohlasy? Ta naturalisticko intimní míra nemusí být únosná pro každého.
Bylo to morální dilema, kde je hranice naturalismu a co už je samoúčelné voayerství. Týká se to dvou míst. Jednak když Jana dělá velkou potřebu na tom kýblu, ale zrovna k tomu běží ta romantická hudba, takže to lidi nějak berou jako součást jejich životního stylu a odmítnutí civilizačních norem. A potom situace, kde je pomočená, to je, myslím, na hraně, možná za hranou, ale chtěli jsme ukázat tu absolutní biologizaci. Nicméně máme natočené daleko děsivější věci, jak lezou po čtyřech a melou z posledního, i tak jsou ale tyto dvě věci diskutabilní. Myslím, že druhá z těchto scén je problematická spíš tím, že je zbytečně dlouhá a detail na rozkrok je tam asi navíc. Připouštím, že je to diskutabilní.
A.cz: Jak jste balancoval to, co je na hraně a co už je podle vás za ní. Jak tu hranici hledáte?
Měli jsme asi sto dvacet hodin materiálu, stylizace je tam naprosto minimálně. Zařadili jsme vypointované scény a gagy, které příběh posouvají, charakterizují nebo ho nějak ozvláštňují. Snažil jsem se držet dramatickou linku děje tak, jak je to i v hraném filmu. Vybíral jsem z desítek situací napůl sofistikovaně, napůl intuitivně, abych tu dramatickou výstavbu naplnil. I díky tomu to asi na lidi působí tak sugestivně. Dokonce se někdo na jedné besedě s nadsázkou ptal, zda tam nehrají jen najatí herci. Protože jsme se s Honzou a Janou už nějakou dobu znali, působí ve filmu autenticky. Něco takového se už nemusí nikdy podařit.
A.cz: Jak jste si nastavili etická pravidla? Stalo se někdy, že jste vypnuli kameru a zasáhli do dění?
Nastavili jsme si to eticky tak, že to uděláme jen tehdy, pokud půjde o život nebo o zásadní zdravotní problém. Když je pak vyhnali ze hřbitova, tak jsme toto pravidlo porušili, až jsme ohrozili autenticitu dokumentu. Sjednali jsme si s nimi schůzku, zajistil jsem jim ubytování, ale oni se dvakrát nedostavili, a tak jsme nevěděli, zda se bude v natáčení pokračovat. A když jsme točili s Janou dva měsíce před její smrtí, netušili jsme, že je na tom tak špatně. Ona pak zemřela na infarkt, bohužel jsme nepoznali její zdravotní stav. Chodil jsem tam na tu Strašnickou se na ni vyptávat každý druhý den, a to že jsme našli svědka její smrti, byla náhoda.
A.cz: Jaký měl osud Honza? To ve snímku už není.
Honza se mi přihlásil loni v dubnu, ztratil se z dohledu, já jsem ho kontaktoval přes příbuzné, ale oni se mnou nekomunikovali. Až po jeho smrti mezi námi došlo k jakémusi smíření. Měl slabou formu tuberkulózy, tak byl v sanatoriu. Půl roku nepil, v dubnu přišel vymydlený, ale už dva dny před opuštěním sanatoria se rozchlastal. Rozjednal jsem mu něco u Armády spásy - tam už nepřišel, rozestlal si kousek od hřbitova, kde vegetil. Dával jsem mu jednou za měsíc čtyři stovky. Byli jsme domluvení, že když ten film něco vynese, tak bude mít v obchodě poblíž dvakrát týdně mléko a zeleninu zdarma. Zval jsem ho na premiéru, ale zemřel čtrnáct dní před ní. To jsem se dozvěděl od správce hřbitova. Pak jsem informoval jeho rodinu. Tam jsme se dozvěděli, že se mohl kdykoli vrátit, že nad ním nezlomili hůl, že to byl jeho stud, který mu nedovolil vrátit se, protože v Praze neuspěl. Jeho rodina zaplatila asi osmdesát tisíc za převoz jeho těla, měl regulérní římskokatolický pohřeb, kde bylo nejširší příbuzenstvo včetně neteří a synovců, takže to nebylo tak, že se ho rodina zřekla, mohl se kdykoli vrátit, kdyby aspoň trochu sekal dobrotu, ale pro svou ješitnost a sobectví raději zemřel. To je ta svoboda - než si toto přiznat, raději zemřít.
A.cz: Láska v hrobě se nejdřív objevila na festivalu v Karlových Varech, nyní získala Českého lva, čím si vysvětlujete, že i přes to byla poměrně krátkou dobu uváděna v kinech?
Vůbec jsem nečekal, že by si toho někdo vůbec mohl v Karlových Varech všimnout, byl to amatérský pokus. Když to pak vyhrálo v Římě, začalo se o tom psát, a ruku v ruce s festivalem Jeden svět to umožnilo cestu ke grantu na distribuci. Teď se zase Láska v hrobě do kin vrací, ale faktem je, že když se řekne, že je to o bezdomovcích, tak lidé mají záklopku, že se jedná o sociálně kritický film a na to se dívat nechtějí. Navíc se obecně moc do kina nechodí. Nechodí se na dokumenty. Nicméně Láska v hrobě už měla kolem pěti tisíc diváků na Jednom světě a neoficiálně různě v klubech a ve squatech. Teď možná přichází oficiálně do kin dalších pět tisíc lidí. To už je na dokument slušné.
A.cz: Jak by se tedy nejlépe mohly dokumenty dostat k divákům?
Myslím si, že tady plní hlavní roli Česká televize a její web. Tak je to i všude ve světě. V televizi má dokument stokrát víc diváků, a když se filmu udělá PR, tak se na něj ten menšinový divák v počtu deseti tisíců podívá. Další množství lidí ho může vidět na webu, pokud není zatížen dalšími autorskými právy. Například můj nový publicizující dokument Rozhořčené 2012 vidělo během dvou dnů osm tisíc lidí a starší Zabíjení po česku asi třicet tisíc. V tom je budoucnost. A pak je budoucnost v tom, co dělá DAFilms, to je v těch jednorázových streamech. Zatím tu ale pořád není dostatečně ukotvená tradice za film platit. Například v Německu už tento způsob využívá třicet procent lidí a v Americe dokonce asi polovina. Vidím zkrátka budoucnost v možnosti legálního stažení a sledování dokumentů z domova. Do kina radši člověk půjde na nějaký oddychový americký film.
A.cz: Kam vás Láska v hrobě, váš první celovečerní film, posunul?
Kromě toho, že se živím reportážemi, a já to neberu jako něco dehonestujícího, už jen proto, že se tak můžete dostat k zajímavým tématům, mám teď jedno velké téma, které unese filmové vyprávění. Pracovní název je Táto, proč máš ty jizvy ve tváři aneb Jak Martina hledá zlo. Když jsem jel z Berlína z promítání Lásky v hrobě, potkal jsem ve vlaku mladou dívku, která objevila, že si její rodina nese velké tajemství a ona se teď rozhodla, že po něm bude pátrat. To tajemství má historický přesah. Počátkem šedesátých let došlo na Šumavě k vraždám mezi příbuzenstvem a její táta jako šestiletý přežil. Ta dívka chce zjistit kořeny traumat své rodiny i kvůli svému hledání místa ve světě. Toto neprobádané téma mě uchvacuje, takové zlo v nejbrutálnější lidské podobě, a k tomu i ten historický kontext zdivočelého pohraničí, kde se to vše odehrávalo. V rámci dokumentu to může mít možná až parametry hraného filmu. Vyzkoušel jsem si v Lásce v hrobě, že to funguje, když hrdinové jsou ve filmu tak přesvědčiví, až má člověk pocit, že je to fikce.
